Důvodem úspěchu jsou nejen chytlavé melodie, ale hlavně fakt, že se autorce Catherine Johnsonové povedlo hity kapely poskládat do smysluplného příběhu. To je u takzvaného jukebox či hitmuzikálu věc bohužel málokdy vídaná.
„Myslím, že je to také slunečnou, pozitivní atmosférou příběhu, který nemá jiné ambice než diváka potěšit a odvést chvíli na prázdniny,“ uvažuje režisér brněnské verze Petr Gazdík.
 |
Městské divadlo Brno uvádí muzikál s Alenou Antalovou, Ivanou Vaňkovou či Markétou Sedláčkovou už dva roky. „Překvapila mě autentičnost dramatického sdělení originálních textů písní, ale i určitá upřímnost celého příběhu,“ přiznává Gazdík, který prý původně ani nebyl fanouškem kapely.
„Alena Antalová mi dokonce dávno předtím, než náš muzikál vznikl, říkala: ‚To by byl hit z písniček Abby!‘ Vůbec jsem si to nedokázal představit. Ale možná i proto jsem si nyní jak Abbu, tak muzikál samotný oblíbil,“ říká režisér, který nyní muzikál Mamma Mia! řadí, co se úspěšnosti týče, po bok takových klasik, jako jsou Bídníci či Fantom opery.
S živým orchestrem
V čem se tedy brněnské nastudování odlišuje od jiných? „Těžko se mi to hodnotí. Myslím, že ještě více akcentujeme příběh a trochu méně show. Má také jinou vizuální podobu, nové choreografie a větší orchestrální aranžmá,“ přemýšlí.
Představení míří i do Prahy, Městské divadlo Brno bude od 26. prosince hostovat v Kongresovém sále. Pražští diváci by se přitom měli dočkat stejné show jako ti brněnští. „Licence pro naše hostování v Praze explicitně říká, že pražské publikum musí dostat kompletní, rovnocennou verzi našeho představení. Diváci se tedy mohou těšit na zážitek těch tisíců diváků, kteří už naši inscenaci viděli,“ slibuje režisér, který je zároveň uměleckým šéfem brněnské scény.
Diváci se tedy mohou těšit i na plnohodnotný, živý orchestr pod vedením Daniela Kyzlinka a Martina Procházky.
Záleží na realizaciPetr Gazdík odpovídá na otázku, proč většina hitmuzikálů bojuje se slabým dějem. To je vážně složitá otázka. Nedovedu si představit, že by se jakýkoliv tvůrce nesnažil o to nejlepší, co dokáže. Problém, myslím, bývá ve dvou aspektech. Jedním je čas. Čím jednodušší příběh tím náročnější, možná paradoxně, je jeho přenos do jevištní podoby. Herci musí být naprosto autentičtí, uvěřitelní, a to se dle mého názoru mnohdy zaměňuje s jistým typem civilismu, kdy interpreti spíše hrají, že jako nehrají. Známe songy se v dramatické podobě stávají vlastně monology daných postav, i to si žádá značný čas jak autorský, tak interpretační k jejich i jinému než jen hudebnímu uchopení, pochopení tak, aby do sebe vše zapadlo a příběh plynul. A zde se dostávám k druhému aspektu. Autor je často přesvědčen, že to, co je na papíře je „už hotové“, dobrý muzikál je však dle mého z velké části také realizační a interpretační disciplína, což se dá doložit na podobných titulech jako jsou například Les Misérables. Sir Cameron Mackintosh (největší současný muzikálový producent) dílo francouzských autorů se svým realizačním týmem nejprve celé přepracoval a až potom se z Bídníků stal jeden z nejslavnějších muzikálových titulů všech dob. Autor tedy nejenže musí zvolit tým osvícených tvůrců, ale navíc musí být, do jisté míry, vůči dalšímu autorskému vkladu tohoto týmu velmi otevřený. Je to proces dlouhého hledání, zkoušení, přepracovávání… Naopak kritika vší té práce a snažení, je vždy snadná. |
