Hru Lulu, skandální příběh o posedlosti, napsal německý dramatik Frank Wedekind před více než sto lety. Přestože společnost je dnes mnohem liberálnější, z téhle hry pořád mrazí. Premiéru bude mít v pražském Divadle Komedie ve čtvrtek, v hlavní roli se jako host představí Tereza Voříšková. "Moje Lulu je zvláštním způsobem postižená," říká o její postavě režisér David Jařab.
V čem vlastně tkví skandálnost hry?
Ve své době byla Lulu neobvykle otevřená v otázkách společenského pokrytectví, pojmenovávání sexuality i mechanismů sexuálního zneužívání. A paradoxně je v tomto otevřená i dnes. Její skandálnost totiž nespočívá ve vnějškovém odhalování – čili v parafrázování pornografie, jak tomu je s mnoha jinými skandálními hrami, ale v odkrývání vnitřní podstaty pokřivenosti intimních vztahů a jejich majetkového charakteru. V tom je Wedekind neobvykle moderní, a přestože společnost urazila od počátku 20. století značnou cestu ve své liberalizaci, tento charakter pokrytectví ve hře stále přežívá.
Proto jste si ji vybrali k inscenování?
Ano. Zaujalo mě především nezadržitelné fatální plynutí, které z textu činí ideální předlohu pro takzvané théâtre noir.
Jaká vaše Lulu je?
Předurčená ke špatnému konci. A protože byla předčasně vytržena ze svého dětství, je zvláštním způsobem postižená. Spojuje v sobě protiklady – je i dítě a oběť, ale zároveň i jakási podivná fatální sexuální mašinka. Je citlivou a hluboce milující ženou, ale v závěru i vyprahlou bytostí bez emocí. Její chování a charakter jsou však jednoznačně určovány skutečností, jak s ní mužská strana zachází.
Musí nutně dospět až ke smrti?
Asi ano. Na počátku hry je Lulu možná ještě stále tím dítětem, které hraje hru s mnoha pány, protože miluje svého zachránce a adoptivního otce a myslí si, že je to tak nutné a asi i správné. Láska k němu má však i charakter závislosti, jakou mívají oběti ke svým únoscům a sexuálním tyranům. Postupně dospívá, avšak s tímto dospěním přichází uvědomění vlastní citové i mentální deformovanosti. Začala žít dospěle příliš brzy, proto je zřejmě odsouzena ke krátkému životu.
Co je tedy podle vás posláním hry, v jejíž anotaci se říká: Bylo jí čtrnáct, když to začalo, a dvacet, když to skončilo?
Nemohu mluvit za Wedekinda, ale pro mne je to jednoznačně fakt, že nelze beztrestně vstoupit do dětského života s manipulací a zneužíváním, a to ani kdyby byly provázeny jakoukoliv jinou pozitivní motivací. Zásahy na dětské duši jsou nevratné a fatální.