Je vám třiaosmdesát let, ale jste pořád v jednom kole. Hrajete v divadle, natáčíte v rozhlase, přednášíte na FAMU...
V rozhlase jen tu a tam. Ale to je zvláštní historie.
Povídejte!
Kdysi dávno jsem se v Československém rozhlase dostal na černou listinu. Když v jedenapadesátém roce chytili Jiřinu Štěpničkovou na hranicích, jak se pokoušela o útěk na Západ, a odsoudili ji na dvanáct let, některé její kolegyně z vinohradského divadla pro ni žádaly trest smrti. Vedla to Světla Amortová. Naproti tomu divadelní nápověda pan Martínek, který Jiřině pomáhal s malým synem, zorganizoval sepsání žádosti o milost, kterou jsme podepsali.
Jak to dopadlo?
Nevyhovělo se ani jedné té žádosti, ale Amortová, jak jsem se pak dozvěděl, zařídila, abych měl v rozhlase v hereckém seznamu u svého jména černý puntík a zákaz vystupovat. Časem se situace uvolnila a když si mě nějaký režisér přál, v rozhlase jsem se objevil. Pak zase třeba přituhlo...
Ale to bylo za socialismu, to už přece dávno neplatí.
Dodnes tam vystupuji jen třikrát až pětkrát do roka. Pro současné režiséry už patřím do starého železa. Ani se jim nedivím. Rozhodně se nemohu nazývat rozhlasovým hercem. Ale mně to nechybí.
Denně cvičím tělo i paměť
I tak máte stále co dělat. Čemu vděčíte za svůj neutuchající elán? Je to výsledek asketického způsobu života?
Nikdy v životě jsem nebyl asketa! Ničeho jsem se nezříkal, dopřával jsem si všeho dobrého. Ale střídmě.
Herci mívají veselou povahu, pořádají večírky, oslavují s kumpány. Nic z toho vám nebylo cizí?
Opravdu nic. Zrovna nedávno jsme vzpomínali na Jaroslava Marvana, vzácného herce a člověka, který míval jako jeden z mála přátelský vztah k nám, mladým. Třeba nás po představení naložil do taxíků a odvezl k sobě do vily. Tam měl sérii francouzských koňaků a učil nás, jak který chutná a čeho si u něj vážit. Ale já měl vždycky raději víno, proto bývám zván na ochutnávky valtických vín.
Ve vínu je moudrost. Možná i dlouhověkost...
Patrně ji budu mít i v genech. Můj tatínek tady byl do dvaadevadesáti let, jeho sourozenci se také běžně dožívali devadesátky. To je jeden důvod. A druhý, že jsem vždycky žil rozumně a střídmě. Moc jsem hýřit ani nemohl, protože jsme byli chudá rodina. Denně cvičím tělo i paměť. Paměť je jako sval; když je odmlada trénovaná, slouží do pozdního věku. Samozřejmě, naučit se roli už mi dá víc práce - a taky před každým představením si ji musím dvakrát i třikrát projít, abych si byl jistý. Za strašně důležité považuji také to, aby byl člověk stále v obrátkách. To jsem poznal u Karla Högra.
Ano? Vyprávějte!
Jeden řidič od filmového štábu, který vozil i Högra, mi kdysi vyprávěl, v jakém ustavičném kalupu můj starší kolega žije: představení v divadle, v noci natáčení, ráno zkouška, znovu natáčení, pak další představení... Jednou se ho zeptal, jestli má málo peněz, že se musí takhle honit. A Höger prý odpověděl: "Peněz mám dost, ale musím být pořád v obrátkách. Jakmile mi spadne řemen, je to můj konec."
Měl pravdu? Vyplnilo se to?
Představte si, že ano. Stalo se, že Vlastě Fabiánové šéf činohry, když odmítla výzvu, aby šla do důchodu, řekl: "V tomhle divadle si už nezahraješ!" Když se to od ní dozvěděl Höger, řekl, že pokud nebude hrát v Národním divadle Fabiánová, tak on také ne. A složil to. Vzápětí onemocněl a za pár dní umřel! Při pitvě zjistili, že jeho srdce už nebyl sval, ale jakási pěnová hmota, která zřejmě fungovala jenom proto, že byla v ustavičném chodu. Jakmile Höger vypnul, byl konec.
Slíbil, že nebude hercem
Smutný příběh… Vy sám jste v mládí váhal, zda se máte stát profesionálním hercem. Proč?
Víte, já jsem totiž na herectví nepomýšlel, zanesl mě k němu osud. Chtěl jsem být profesorem češtiny a francouzštiny a se studenty dělat divadlo. Byl jsem ve druhém ročníku filozofické fakulty, když Hitler zavřel vysoké školy, a já pak dělal telegrafistu na nádraží v Českém Brodě. Připadalo mi to jako ztráta času. Zauvažoval jsem o herecké konzervatoři, protože střední školy zavřené nebyly. A tak jednou po noční směně jsem odjel do Prahy k přijímacím zkouškám. Po zkoušce mi předseda komise, režisér František Salzer, říkal: "Pane Lukavský, vždyť vy jako ajznboňák máte zaměstnání pod penzí. Rozmyslete si to, my vám nemůžeme zaručit, že až naši školu absolvujete, dostanete angažmá v nějakému divadle." Odpověděl jsem mu, že se stejně míním vrátit na filozofii a pak jako kantor dělat se studenty i divadlo. A tak bych se zatím na konzervatoři rád něčemu přiučil. Tak mě přijali. Vzali mě vlastně poté, kdy jsem jim slíbil, že hercem nebudu.
To je však vaše verze...
Ano, takhle to vykládám... Ve druhém ročníku na konzervatoři mě odvedli Němci na práci do "reichu". Zpět si mě vyreklamoval Vlasta Burian do svého divadla. Pak ovšem Němci divadla zavřeli a v pětačtyřicátém už jsme zakládali DISK, Divadelní studio konzervatoře. Ale současně jsem se vrátil i na filozofii, protože jsem si nebyl jist, jestli třeba za dva tři roky nezjistím, že se k divadlu nehodím a přece jen budu kantorem.
Kdy jste naopak došel k přesvědčení, že divadlo je tou správnou cestou?
Když jsem už hrál na Vinohradech a ukázalo se, že se tím snad uživím. Ale stejně jsem dokončil absolutorium na filozofické fakultě, takže kdykoliv jsem tam mohl přijít, složit státní zkoušku a jít učit na střední školu. To byla taková pojistka.
Naštěstí jste ji nikdy nemusel využít.
Nemusel, ale jednou jsem na ni pomyslel. V době, kdy komunistický režim přitvrdil, jsem na Národní třídě potkal nějakou ženu, která mi povídá: "Soudruhu Lukavský, já vím, že mě neznáte. Jsem z ministerstva a chci vás upozornit na pokyn z ÚV KSČ, že dvanáct až patnáct herců bude muset odejít z Prahy a možná vůbec od divadla. Abyste nebyl překvapen, že jste na tom seznamu taky." Když jsem to doma vyprávěl, manželka povídala: "No a co? Máš zkoušky telegrafisty, můžeš jít na dráhu. Kdybys šel do Kolbenky a řekl jim, že jsi vyučený nástrojař, jistě by tě rádi vzali." Naštěstí se nic nedělo. (Do rozhovoru se vmísila paní Lukavská: "Dali jsme dohromady chalupu na Vysočině, já se rozhodla, že tam budu dojit krávy a Radovan půjde dělat do lesa.")
Je pravda, že nabídku do Národního divadla jste přijal až napodruhé?
Když jsem ve třiapadesátém jako herec Městských divadel pražských dostal dopis od Zdeňka Štěpánka, šéfa činohry Národního divadla, že mě zve do angažmá, vůbec jsem netušil, jak na mě přišel. Do té doby jsem hrál spíš menší role a neměl jsem významné herecké úspěchy. Poděkoval jsem s tím, že nemám touhu rozšířit řady herců, o nichž se říká, že do Národního divadla nepatří. Nebažil jsem po Národním, nikdy jsem ani nesnil o nějaké velké roli. Skutečně. Rád jsem hrál divadlo, měl jsem v oblibě i malé role, bavila mě herecká proměna...
Nebyla to přehnaná skromnost?
Ale proč přehnaná?
Protože jste se nakonec stal proslulým hercem.
Ale ne, nejsem hvězda. Zkrátka jsem tehdy uvažoval reálně. Zaplaťpánbůh jsem nikdy netrpěl chorobnou ctižádostí.
Do KSČ jsem nevstoupil
Pojďme mluvit o vaší druhé profesi, pedagogické. Vyučoval jste na konzervatoři, na DAMU, stále ještě přednášíte na FAMU. Co se vám na dnešních mladých hercích nelíbí?
Každá generace má talentované herce a má je i ta současná. Jedním z nedostatků je mluvené slovo. Zejména když se mladí herci ocitnou v tak velkém prostoru, jakým je Národní divadlo. Tam je třeba použít něco, čemu se říkávalo herecká zvětšenina - slovní projev upravit pro potřeby prostoru. Navíc je ten prostor vytvořen na akustiku operní, ne činoherní. Prostě mluvit o něco volněji, než se dneska mluví. Když poslouchám, jak se lidi baví v metru, divím se, že si rozumějí. Stalo se, že s takovou frekvencí slov oddrmolila svůj text jedna mladá herečka u nás na zkoušce. Režisér jí povídá: "Moment, sedím ve třetí řadě a nerozumím ti! Tady musíš mluvit pomaleji, zřetelněji, hlasitěji." A ona reagovala: "No jo, ale to už bych nebyla já." Kultuře mluveného slova by se měla věnovat větší pozornost ve škole a sami mladí herci by měli mít v sobě touhu ovládnout techniku řeči, aby ve své profesi mluvili modelovou češtinou.
Někteří absolventi konzervatoře odcházejí do komerční oblasti. Občas se objeví i v reklamě, kde se dají vydělat solidní peníze. Odsuzujete herce, kteří přijmou takovou nabídku?
Neodsuzuji. Jednou se mnou chtěl jistý režisér natočit šot na téma, proč nedělám reklamu. Odmítl jsem. Já tam něco řeknu a pak přijde kolega a zeptá se mě: "Už ti někdo nabídl sto padesát tisíc korun?" Nenabídl. Zrovna v té době jedna mladá herečka z Divadla v Řeznické vystupovala v reklamě s prádlem. Přál jsem jí, že si vydělá peníze. Neprodávala své jméno, protože ještě nebyla známá, ona to zatím přijala jako herecký úkol.
Hrál byste vy osobně v reklamě?
Ne. Myslím, že je to neetické vůči souboru. Nedovedu si představit, že bych hrál v televizi nějakou vážnou postavu, najednou střih, běží reklama, v níž prodávám třeba kafe! To je znevážení celé té hry nebo filmu. Diváci by se na mě už nedívali jako na vážnou postavu, viděli by ve mně kašpara, který je ochoten dnes udělat tohle a zítra něco jiného.
Vysvětlil vám někdo, proč jste se dočkal jmenování profesorem v oboru herectví až v pětadevadesátém roce a ne dřív?
(Smích) Myslíte, že mi někdo vysvětlil, proč jsem se toho vůbec dočkal? Podívejte se, za minulého režimu jsem odešel z FAMU, protože jsem nemohl přijmout nabídku ke vstupu do komunistické strany.
Proč jste nemohl?
Protože to neodpovídalo mému světovému názoru. Nemohl jsem za svůj životní program považovat třídní boj. Tehdy jsme už věděli, co Stalin dělá v Sovětském svazu, kolik tam nechal zavraždit lidí. A hlavně jsem nemohl přijmout ateismus...
Co znamenalo udělení titulu profesor? Změnilo to nějak vaše postavení na FAMU?
Nezměnilo. Byl jsem jmenován "profesorem herectví", ale bez bližšího určení. Profesorský post jsem nedostal, je to čestný titul. Na FAMU přednáším dál jako externí pedagog.
O rok později jste obdržel Cenu Thálie za celoživotní přínos divadlu. Z čeho jste měl větší radost?
Pochopitelně z Ceny Thálie. U ní jsem měl pocit, že když někdo takhle zhodnotí vaši celoživotní práci, je to pro člověka radost.
Za minulého režimu se rozdávaly jiné tituly. Vy jste se stal zasloužilým umělcem. Vzbudilo to ve vás také nějaké pohnutí?
Ani mě nenapadlo bažit po takovém titulu. Navrhl mě přítel Bohumil Fišar, funkcionář Svazu dramatických umělců, a volal mi: "Chraň tě bůh, abys to odřekl!" Dostali to i Rudolf Hrušínský a Václav Voska. To bylo poprvé, kdy tři bezpartijní byli jmenováni zasloužilými umělci. Připadlo nám to až legrační. Na ÚV KSČ byl jeden takový funkcionář, který o tom rozhodoval, jmenoval se Müller. Ten si mě při jedné příležitosti, kde se trochu pilo a jedly se chlebíčky, vzal stranou a řekl mi, že než odejde z funkce, chce, abych byl jmenován i národním umělcem. Požádal jsem ho, pokud by o tom opravdu uvažoval, aby mi předem zavolal, že mu to rozmluvím, protože by z toho vznikly jen problémy jak pro něj, tak pro mě - třeba při pohřbu. Věděl jsem, jak jim vadilo, že Jaroslav Seifert měl pohřeb v kostele.
Král Šumavy, F. L. Věk...
Poté, kdy v roce 1999 vyšla knižně vaše biografie, napsala jedna recenzentka, že "nelze obhajovat vaši roli westernového sympaťáka poručíka Kota v Králi Šumavy", a klade otázku, zda nebyly právě tyto sympatie, jež vzbuzoval vámi hraný "muž kázně", skvělým propagandistickým tahem komunistického režimu.
Podívejte, kdo chce vyšťourat v celé vaší herecké dráze aspoň jednu problematickou věc, vyšťourá ji. Přítel režisér Karel Kachyňa mi tehdy zavolal, že dostal do ruky scénář, který není nic moc, a má z něj udělat dobrodružný film pro mladé kluky. Nešlo tedy o politický film. Hrál jsem profesionálního vojáka, který se vrací k pohraničníkům a je především disciplinovaný. Svým vojákům v jedné scéně říká: "Vy pořád nadáváte, ale co bych měl říkat já: žena mě opustila, rodinu jsem ztratil, jsem úplně sám - a slyšeli jste mě žehrat na osud?" Tu větu jsme tam přidali, aby bylo vidět, proč tam ten velitel je. V jednom interview se mě ptali, jak jsem se cítil v roli kladného hrdiny. Neměl jsem pocit, že hraju kladného hrdinu, nýbrž rámcovou roli, která do hlavního příběhu vůbec nezasáhla.
Vzpomenete si, jaký ohlas měl Král Šumavy u diváků?
Film byl obrovsky přijat, v tom roce byl nejnavštěvovanější. Jezdili jsme po besedách a stávalo se, že někdo z posluchačů vstal a děkoval režisérovi, že ve filmu nepřikrášloval prostředí, v němž vojáci žili. Vím, že Kachyňa dokonce odmítl výzvu z ÚV KSČ, aby proti scénáři situoval film ne do rozbité vesnice, ale aby našel hezkou vesničku, která by reprezentovala naše pohraničí. Kachyňa odpověděl, že buď bude točit v prostředí, které na vlastní oči poznal, když na "čáře" sloužil, nebo to nebude točit vůbec. Na to mu řekli: "Soudruhu, ale na tvou odpovědnost." Jenže on z toho udělal velmi úspěšný film! A navíc film nezkreslující historii.
Odmítl jste nějaké role?
V divadle ne, ale ve filmu jich byla celá řada. Třeba když mi profesor Dvořák nabídl roli z anglické historie, kde jsem měl hrát takového podlého kardinála, vzkázal jsem mu, že se v této roli nevidím.
Roli budovatele vám nenabídli?
Jednou jsem měl ve filmu hrát učitele. Byl to slušný scénář, ale ten učitel vstupuje do třídy a odkládá si sako, na němž je odznak KSČ. "Nemohl by se ten odznak ze scénáře vyškrtnout?" zeptal jsem se režiséra. Odpověděl, že nemohl, protože to tak musí být. Tak jsem za roli poděkoval a dodal: "Lidé vědí, že v partaji nejsem, a řeknou si: Když mu nabídnou roli, komunistu hrát bude." Zkrátka jsem měl svá kritéria, která jsem nikdy nepřestoupil.
Myslím, že v divadle jste byl mnohem šťastnější než ve filmu.
No jistě, to bylo moje hlavní zaměstnání. Ale i ve filmu jsem zažil krásné okamžiky. A vysloveně se těším, když teď opakují televizní seriál F. L. Věk.
Byla to vaše nejšťastnější televizní práce?
Ano. Znal jsem tu předlohu, protože to byla povinná četba k maturitě, a já jsem byl jediný ze třídy, kdo přečetl všech pět dílů F. L. Věka. Hrát pak Václava Tháma, člověka, který měl zajištěnou existenci, ale z lásky k národu a divadlu se stal kočujícím hercem, autorem a překladatelem, mi bylo velkou ctí a potěšením. Tím spíš, že byl první hercem, který o herectví uvažoval i teoreticky. I já jsem totiž o herectví už něco napsal.
Poměrně hodně se angažujete v charitativních akcích. Cítíte to jako povinnost, nebo vám to dělá radost?
Říkejte tomu, jak chcete. Prostě člověk má určité morální závazky, které by měl plnit. Teď mám pozvánky mezi důchodce, mezi děti ve škole, k pacientům v nemocnici... To pokládám skoro za povinnost, pokud cítím, že těm lidem mohu nějak pomoci.
|
Radovan Lukavský |
| Narodil se 1. listopadu 1919 v Praze. Vystudoval konzervatoř a Filozofickou fakultu UK. Spoluzakládal DISK, Divadelní studio konzervatoře. V roce 1946 se stal členem Městského divadla na Královských Vinohradech, o čtyři roky později Městských divadel pražských, na scénu Národního divadla vstoupil v roce 1957 a působí na ní dodnes. V roce 1996 obdržel Cenu Thálie za celoživotní přínos divadlu. Vedle herectví se věnoval i pedagogické práci na konzervatoři, DAMU a FAMU, roku 1995 byl jmenován profesorem herectví. Napsal mimo jiné teoretickou publikaci Kultura mluveného slova, knižně vyšla také jeho biografie. S manželkou Ludmilou žije v Praze na Vinohradech, mají syna Ondřeje (53 let), který podniká v elektroakustice, vnučku Kláru a vnuka Martina. |
 Radovan Lukavský a Jana Boušková ve hře Felixe Mitterera Návštěvní doba, kterou uvádí Národní divadlo v divadle Kolowrat. |
