RECENZE: Text feministky nabídl jen nepřetržitý tok jedovatých plivanců

Při sledování kusu Like Lovers Do (Paměti Medúzy) v podání Národního divadla Brno se vkrádá na mysl pochybnost: lze původní text aktivistické feministky Yishai vůbec jakýmkoliv způsobem proměnit nejen v divácký zážitek, ale i v něco, co by nebylo příšerně nudné a neúčinné? Herce lze jedině litovat, že se takového úkolu museli zhostit.

Hru Like Lovers Do (Paměti Medúzy) izraelské, ale v Německu tvořící dramatičky Sivan Ben Yishai si Národní divadlo Brno vybralo pro inscenaci, jež má být „napůl koncert, napůl stand up; napůl zpověď, napůl revoluce“.

To režisérka Aminata Keita s choreografkou Eliškou Vavříkovou víceméně dodržely, protože na scénu Jána Tereby s bazénkem naplněným vodou přivedly nejen živou hudbu Martina Hůly a výrazné kostýmy Lindy Boráros, ale také takřka nepřetržitě rytmizovaný pohyb a sborovou recitaci všech osmi herců.

To vše pro zhmotnění takzvaně „revolučního tématu“ patriarchálního násilí páchaného především na ženách. Otázkou však je, jestli se právě tento původní text aktivistické feministky Yishai mohl vůbec jakýmkoliv způsobem proměnit nejen v divácký zážitek, ale v něco, co by nebylo jednak příšerně nudné a neúčinné, především však až neskutečně hloupé.

Teď by si mladší čtenář nebo aktivistická feministka mohli pomyslet cosi o rigidním světonázoru patriarchálního boomera a určitě by jej takto označila sama autorka, která se do Německa podle svých slov přesunula hlavně proto, že státem dotované izraelské divadelní produkce posílají „svá“ představení i do osad na „okupovaném území“.

Like Lovers Do (Paměti Medúzy)

20 %

Národní divadlo Brno

premiéra 4. října 2024

režie: Aminata Keita

hrají: Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Tereza Groszmannová

Budiž to letos šestačtyřicetileté nesmiřitelné aktivistce přáno, budiž to dokonce přáno i zcela jistě nevyřešenému problému nerovnosti a násilí mezi pohlavími, o nichž je její hra. Ale budiž také řečeno, jakou medvědí službu jim prokázala, když se tématem nechala unést k nepřetržitě vzteklému poštěkávání nehledícímu nalevo ani napravo, natož pod povrch.

Jistě, ve vzteku psali a píší své hry i jiní autoři, kteří jimi dokázali občas pohnout obecným míněním či atmosférou, jenže to by se na jevišti musel odehrát nosný a promyšlený příběh namísto nepřetržitého toku jedovatých plivanců. Ty mají být nejspíš „svobodné, byť šokující svou otevřeností“, jenomže vyznívají jako nesmiřitelně a bez jakékoliv přemýšlivé hloubky se opakující zuřivé, ploché a nenávistné výkřiky. Šestici kmenových hereček a dva herce zdejšího činoherního souboru lze pak jedině litovat, že se kromě účinkování v muzikálovém tvaru, na který nejsou vybaveni, museli propůjčit pro nasazení v tak mizerném kusu.