RECENZE: Neškodný tatík. Zedníčkova Lakomce by člověk skoro litoval

K sedmdesátinám dostal Pavel Zedníček od pražského Divadla Kalich titulní roli v Moliérově komedii Lakomec. Příhodnější dárek mu vymyslet nemohli.

Třebaže sama inscenace, kterou režíroval Juraj Nvota, místy vychází divákům až příliš v ústrety, Zedníčkův výkon dokonale naplňuje pravidlo, že dokud je na scéně sám Harpagon, text z roku 1668 jiskří napříč stoletími. Veškeré ostatní postavy včetně skrblíkových dětí řešících milostné trampoty pouze slouží konverzační zápletce.

Zdálo by se, že na postavě, kterou v historii ztvárnilo tolik hereckých velikánů, v dochovaných divadelních záznamech či adaptacích třeba František Filipovský, Miloš Kopecký a Viktor Preiss, ze zahraničních hvězd Louis de Funes či Alberto Sordi, už nelze objevit nové rysy. Ale v Kalichu to zkusili.

Stařík zamilovaný do svých zlaťáků se zpravidla pojímá jako hysterický křikloun, zatímco Zedníčkův Harpagon je jiný: směšně dojemný, něžně ztrápený, dokonce vyděšeně bezbranný. Člověk by ho nakonec snad i politoval, útrpně pohladil po ustarané hlavě a rozdělil se s ním o poslední vlastní korunu.

Ať prohlašuje rozhodné „Banky? Nikdy!“, nebo se při poslechu lichotek koupe v samolibých rozpacích, nikdy nesklouzne do jednostrunné šablony sobeckého padoucha. Lehce zmatený, svým způsobem neškodný tatík se zdá být až ztracen uprostřed svých nejbližších, takže s úlevou přijímá rady protřelé dohazovačky Frosiny v podání Jany Švandové, jejíž generační souhra se Zedníčkem dává příjemné zábavě odstín navíc. Nelze však opomenout ani jubilantovu fyzickou zdatnost, již situační prvky vyžadují.

Jisté pochyby ovšem provázejí zbytečnou modernizaci klasické hry. Nejde ani tak o posun v čase událostí včetně stylizovaných kostýmů, ale o podbízivé hudební aktualizace typu Money Money nebo Je t’aime, které do divadelního tvaru vnášejí levné estrádní prvky.

Lakomec

65 %

DIvadlo Kalich

premiéra 1. listopadu 2019

režie: Jakub Nvota

hrají: Pavel Zedníček, Ondřej Novák / Aleš Petráš, Marika Procházková, Roman Štabrňák / Lukáš Král, Sarah Haváčová, Jana Švandová, Mojmír Maděrič, Kristián Kašpar, Zdeněk Palusga

Na druhé straně je však vyvažuje jednoduchá účelná scéna, jejíž „mramor“ skýtá vděčnou záminku k žertům, dále půvabná finální přestřelka po italsku s jazykovými hříčkami a v neposlední řadě fakt, že se Lakomec obešel bez časté klatby současných produkcí, tedy prvoplánové komunální satiry v podobě politických narážek.

Divadlo Kalich zkrátka oslavuje dvacet let své existence bez dotací slušným důkazem, že se dá přežít i bez křiklavého nevkusu, a dokonce tu a tam s klasikem. Byť se dá předpokládat, že diváci nepůjdou na Lakomce, nýbrž na Zedníčka – ale to je v pořádku. Protože jeho Harpagon rozhodně nedělá slavným předchůdcům ostudu.