Všude v zákulisí, šatnách i v převlékárně visí kostýmy na štendrech. Na Robina Hooda je jich víc než sto padesát, nejvíc jich má Marianna - vystřídá sedmery šaty. A má v představení i nejrychlejší převlek, adrenalinovou výměnu šatů, která se musí stihnout za dvacet vteřin.
Martina Tóthová, asistentka kostýmního výtvarníka a garderobiérka Divadla Kalich, nejen ví, kde má kdo ze dvou desítek herců nachystaný převlek, do čeho se obléká nejdřív, do čeho potom a kdy má být převlečený zpátky na jevišti, ale vede v patrnosti i maličkosti, jež se stanou během zkoušky. "Kde mám rukavice?" ptá se trochu zoufale Zdeněk Podhůrský. Hraje dvě postavy a po celé představení si tak přes kostým Guye z Gisburnu přetahuje skřetí převlek. Martina si v hlavě promítne cestu z jeviště do zákulisí a jde najisto: rukavice ležely za šálem u jeviště.
Pak chystá pod židli Podhůrskému návleky. "Zdeněk by se nestihl přezout z gisbornovských bot do skřetích a naopak, takže si přes černé boty šerifova bratrance přetahuje tyhle skřetí návleky," vysvětluje.
Škoda, že vydařený robin hood neudržel humor na uzděČtěte recenzi MF DNES |
Podobných vychytávek má víc. "Třeba Marianniny šaty, do kterých se musí obléknout za těch dvacet vteřin, už mají našitý pásek, který se jen rychle zapne, protože kdybychom měly k oblékání dva kusy a ne jeden, šlo by to pomaleji," říká.
Tyhle kostýmy zhnusněte!
V divadle bývá Martina od rána, její první cesta vede do prádelny. V noci po představení zapíná pračku, ráno je dopráno, kostýmy přemístí do sušičky, a když cyklus skončí, měla by začít žehlit. "Jenže v Robinovi kluci musí vypadat jako zmačkaní z lesa. V Sherwoodu žehličku neměli, tak nežehlím ani já. Když byly kostýmy hotové, řekl pan režisér, že vypadají moc nově a nikdo by nám nevěřil, že se v nich zbojníci válí po lese, tak jsme je všechny museli zhnusnit," směje se. Taková legrace to asi nebyla, uvědomuju si, když si představím, jak odírala a spreji s patinou stříkala desítky košil, vest, kalhot a kožených obleků.
Zkouška začíná v půl čtvrté, každý má kostýmy nachystané ve své šatně. V té, kde sedí sólistky, věší Martina do skříně k šatům ještě pytlíček s vůní a opatrně čichá k převleku čarodějnic. "Holky zkoušejí jen v černých tričkách a vršek kostýmu, který je kompletně silonový, si budou brát až před lidi. Je to dost utrpení, trávit tři hodiny v umělotině," lituje Leonu Machálkovou a Radku Pavlovčinovou a ukazuje mi podivný hrbol, který mají čarodějnice přišitý na ramínku podprsenky. "To je hrb. A nedá se prát, po pár představeních bude muset do čistírny," vysvětluje.
Herci se před představením oblečou sami, ten pravý adrenalin přichází až se začátkem představení. Převléká se buď hned za jevištěm, nebo o pár schodů níž v převlékárně před kostymérnou. Celé je to vlastně trochu čekání na stres - deset minut si člověk všechno chystá na centimetr přesně, aby to měl po ruce, pak během dvou tří minut musí pomoci s převlekem pěti lidem, vydechne, posbírá propocené svršky, které si ti dotyční svlékli, a soustředí se na přípravu další scény. Když takhle přiběhne company a mění převleky lesních tanečníků za keltské, pomáhám Martině sbírat lesní hadříky a třídit je na ještě použitelné a na ty, které musí bez pardonu do pračky.
Martina mě pozoruje trochu pobaveně a otázku, jak může denně čichat k propocenému oblečení desítek lidí, vlastně očekává. "To si na to jako mám brát rukavice?" říká, když neseme kostýmy dozadu k pračkám. Vracíme se rychle, Marianna musí do zbojnických hnědých šatů.
Z bažiny do bílého
Lucia Šoralová se usmívá - jako by do převlékárny po funící a nadávající company vešlo slunko. Zapne si boty a odchází na scénu. My se s Martinou přesouváme na druhou stranu jeviště, kostymérka nese ty lehounké bílé šaty s našitým páskem a já už vím, že přijde nejtěžší úkol představení, dvacet vteřin na převlek. Marianna spadne do bažiny, utíká za scénu a během chvíle musí být zpátky na milostný duet s Robinem, který uzavře první polovinu.
Ozve se žblunknutí, Marianna zapiští, odběhne z jeviště a ve vteřině je u Martiny. Ta jí třemi pohyby rozepne na zádech zbojnické šaty, Lucia udělá krok a vystoupí z nich, zároveň si tím stoupne do připravených romantických šatiček, Martina jí je natáhne, zapne a dopředu přehodí pásek, který si Lucia zapíná, zatímco Martina jí rovná výstřih. Na jevišti běží kratičký dialog Robina a zbojníků o tom, že je třeba najít pro Mariannu suché šaty, ne víc než pět vět. Vašek Noid Bárta alias Robin pro ně odběhne naším směrem.
"Stíháš?" šeptne, Lucia se zase klidně usměje, on ji vezme kolem ramen a odchází zpět na jeviště. Martina vydechne, automaticky sebere hnědé zbojnické šaty a dostrká mě za šál za scénou, za nímž se musíme protáhnout zpět do kostymérny.
Diktátor, nebo vibrátor?
V převlékárně si zrovna pobrukuje představitel slepého skřeta Ivan Vodochodský tu romantickou baladu, jež zní na jevišti a z odposlechů zároveň všude v divadle. Nedrží se však původního libreta. "No jo, vždycky ještě před premiérou je celé představení z legrace přetextované," vysvětluje Martina. Z koncového sousloví "krutá slova" se tak ve skřetově podání stala nejdřív "krutá sova" a v další repetici "primář Sova".
A když Robin zpívá "Až se zblázním, tak zapomenu, že jsi diktátor", rozbalí to i skřet a společně s Robinem pěje: "Až se zblázním, tak zapomenu, že máš vibrátor." Pokud ve mně byla ještě nějaká nervozita z adrenalinového převleku Marianny, právě vyprchala.
Směju se na celou kostymérnu. Skřet odchází kouřit. Je pauza.
A rozjíždí se druhá půlka. Marianna se převlékne ještě dvakrát, nakonec do nejkrásnějších bílých svatebních šatů na obřad s Robinem. Martina sbírá kostýmy odhozené na zemi v převlékárně. Na řadu přicházejí režisérské připomínky po představení, na kterých musí být. V sedm večer řeší rozbitý zip na hábitu boha Herna a špinavé oblečení cpe do pračky.
Ráno ho přijde přendat do sušičky, a když cyklus skončí, roznese ho na ramínkách po hereckých šatnách. Robin se do konce září bude hrát ještě třiadvacetkrát.
