Páteční osmdesátiny zastihly Ladislava Freje v divadelním kolotoči. Spolu se Simonou Stašovou objíždí republiku s představením Na Zlatém jezeře, ve kterém hraje profesora na penzi. „Prázdninový pobyt dvou starých lidí na staré chatě u jezera. Ztvárňujeme svébytný pár, který se celý život miluje, ale dělá si trochu naschvály,“ popisuje kus, který primárně uvádí v pražském divadle ABC.
Představení jste si sám vybral?
Ne, oslovila mne Simona Stašová. Měla tu hru vybranou a stála o to, abych hrál s ní. Tak jsem to samozřejmě přijal, mám rád Simču jako herečku i jako kolegyni. Je to pro mne na sklonku kariéry vítaná herecká příležitost. Hrajeme spolu poprvé. Jako kolegové jsme se znali, i přes Jiřinu Bohdalovou. Popravdě jsem si říkal, že by nebylo špatné si někdy se Simonou zahrát. Nakonec se nám to tedy v Na Zlatém jezeře podařilo.
Přitom jste premiéru museli hodně odkládat...
No právě, začali jsme to zkoušet v březnu loňského roku. Do toho vpadnul koronáč a my to odložilli. První představení jsme hráli až loni podzim a zase jsme to museli stáhnout.
Je to pro vás vzpruha, že s ohledem na poslední roky nyní stále ještě můžete hrát?
To víte, že nám bylo čučno, když jsme byli odstavení od řemesla. Způsob takovéhle existence nevyhovuje žádnému herci. Každý vám řekne, že chce hrát. To je jeho život, to je jeho poslání.
Máte pocit, že nyní reagují diváci jinak? Že jsou vděčnější?
Víte, že jo? Určitě. Těch představení jsme nyní zahráli několik a kamkoli jsme přijeli, byli diváci velice vstřícní. Najednou je cítit takový krásný stav, že mají radost, že můžou zase v tom divadle být. Je cítit, že jim to strašně chybělo. Nevím, jak to bude teď, to si neodvažuju nějak prorokovat, ale trošku máme staženou prdel, že to zase utnou, protože to stoupá nahoru. Uvidíme, rádi bychom na jevišti ještě chvíli vydrželi.
 |
Vedle Na zlatém jezeře alternujete ještě ve dvou kusech Studia DVA a v brněnském Mahenově divadle. Máte ještě další divadelní plány?
Teď ne. Už jsem dost urvanej, ale šťastnej, že můžu pracovat. Práce mne nezatěžuje, ale tělo už hůř slouží.
Z dlouhého angažmá v Divadle na Vinohradech jste odešel pro nesouhlas s nástupem tehdejšího ředitele. Jak tento krok téměř po deseti letech vnímáte?
Pro mne to byla zásadní věc, postoj ke změně ředitelů a uměleckého šéfa. S tím jsem zásadně nesouhlasil. Protože už jsem nějaký pátek u divadla a znám své pappenheimské, jestli víte, co tím myslím. Že jsem to udělal tak naráz, vzbudilo u kolegů udivení. A postupně začali během sezon odcházet ostatní. Najednou odešel Viktor Preiss, odešla Dana Kolářová, Maciušku ještě přemluvili, aby si zahrála Harolda a Maud. Ale z toho starého jádra... No, jádra, my jsme byli vlastně následovníci slavné doby s Kopeckým a Bróďou. Ale to byli kolegové, se kterými už jsme byli na jevišti jako mladší generace. Teď se to obrátilo a jsme ta stará. A člověk má už v tomhle věku ustálený názor a chce sám sobě vyhovět. Aby nedělal to, co se mu příčí. Nechci zabíhat do detailů.
9. listopadu 2016 |
A neukončil jste si trochu předčasně divadelní kariéru? Mohl jste hrát déle?
To ano, ale ne na Vinohradech. Proto jsem velice rád přijal Královu řeč, kterou měl Martin Stropnický původně připravenou pro vinohradské divadlo a nabídl ji Mahenově činohře, která to vzala. Hraju to tam už devátý rok, za chvilku budeme mít sto repríz. To je způsob jednání, co mi vyhovuje, a brněnské divadlo znám velice dobře, protože tam jsem začínal kariéru. Jako kluk! Jako jedenáctiletý v Janáčkově opeře. Vždy jsem se chlubil, že původní Janáčkovo divadlo mělo u nás první elektrické osvětlení divadla. Zařizovala to firma Tomáše Alvy Edisona. Což je tradice, o kterou se člověk může pocitově s hrdostí opřít a obdivuje to. Mám strašně rád staré divadelní budovy. Jsou to krásná prostředí.
Na jaké role vzpomínáte nejraději?
V Pardubicích jsem byl pět let, tam jsem odehrál hodně velkých figur. Merkucia v Romeovi, nebo Moliérova Tartuffa a Dona Juana. To byla řada postav, které herec miluje a má stavovský pocit hrdosti, když se k tomu dostane. Na Vinohradech to byl třeba Malvolio ve Večeru tříkrálovém, nebo posléze jsem po Kopeckým přebíral Wolanda v Mistrovi a Markétce. Měl jsem ještě spoustu choutek, ale to už nepřipadá v úvahu, protože to jsou role, které chtějí páru.
Co se týče televize, nejvíce vás proslavila Nemocnice na kraji města. Označil byste mladého Sovu za nejvýznamnější roli?
Kolem čtyřicítky jsem v televizi hodně točil. Byly to pěkné inscenace, třeba Dvě noci s císařem. Nebo Flotila. To jsem hrál Magalhãese. Ve Dvou nocích s císařem jsem dělal Viléma II., který mi byl kupodivu poté nabídnut ještě v jedné německé produkci. Tehdejší nohsledové režimu napsali ideologicky zdrcující kritiku, ještě než se to vysílalo. Že to je propagace předchůdce nacismu a takové nesmysly. Ale ta inscenace se, myslím, velice povedla. Mělo to dva díly a první byl v podstatě skoro celý náš dialog s Bróďou. Měli jsme to nazkoušené jako divadlo. Tenkrát to dělal Pavel Háša, výborný televizní režisér. Měl to tak připravené, že jsme to natočili s jediným přerušením. Hráli jsme to s Vlastíkem prostě jako představení.
I dnes se občas mihnete v nějakém seriálu, třeba v Renčově Hlavě medúzy...
S Filipem Renčem to bylo takové usněné setkání. Kdysi dávno jsme totiž spolu točili film Julek. Bylo to o malém Fučíkovi. Já mu hrál otce a docela jsme se sblížili. A on se najednou po padesáti letech ozval a vzal si mne do jednoho dílu svého seriálu.
Aleši Cibulkovi jste se v rozhovoru svěřil, že byste rád zemřel na jevišti. To byl bonmot, nebo byste si opravdu přál takový osud?
Náš veliký divadelník Josef Kajetán Tyl umřel na jevišti v představení Kejklíř. Nechci říkat, že by si ho člověk bral za vzor, ale mám ještě jednoho kolegu z Ostravy, který umřel při představení na jevišti. Je to trochu až symbol, že je člověk s jevištěm a divadlem spjatý i ve smrti. Mám velice úkorné pocity z toho, jak kolegové, se kterými jsem byl v angažmá, odcházejí. Je to smutné, nicméně to je život.
Něco podobného se v podstatě stalo Milanu Lasicovi.
Ano, to byl skvělý herec. Nejlepší Cyrano, jakýho jsem viděl. Slováci to tenkrát hráli na Vinohradech a já na tom byl dvakrát, protože on byl skvělej. Lidi ho znají spíše z toho lehčího žánru ve spojení se Satinským. Ale on byl velice moudrý až intelektuální herec. Cyrano není jednoduchá postava, obecně je až zprofanovaná, ale on to hrál takovým způsobem, že jsem řekl: Klobouk dolů!
Vybízí vás jubileum k nějakému vzpomínání?
Přijedou za mnou kamarádi. Jsme taková parta přes cukrovku, diabetici, kteří se scházejí. Budeme mít oslavu doma. A druhý den dopoledne pořádá v rádiu setkání Aleš Cibulka. Tam bude i moje dcera Kristýna. Ona měla padesát, já osmdesát, takže to oslavíme společně.
