Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jsem velekněz řádu, který během rituálu přivede maso zpátky na zem. Hra se totiž odehrává v nespecifikované budoucnosti, kde už maso neexistuje,“ popisuje Bartoš. Proč název Beef? Nejde jen o hovězí, jak zní primární překlad z angličtiny. Jde i o 130. výročí existence Holešovické tržnice včetně tamních jatek a taktéž o přenesenější význam slova ve smyslu rozepře.
„Zamýšlíme se nad tím, co vlastně znamená konzumovat. A docházíme k závěru, že se člověk nemusí stydět za konzumaci masa nebo vlastně čehokoliv, protože jsme tvorové, kteří prostě mají nějaké své potřeby,“ dodává.
Podle tvůrců jde o silný příběh – a nejen na jevišti. „Jídlo vypráví samo. Každý chod je krokem v příběhu. Je to mluvící jídlo,“ říká Bartoš. Cena jedné vstupenky je 4 800 korun. Je to za večer, který spojuje nejvyšší gastronomii s uměním, na kterém se podílejí desítky lidí, hodně?
„Každá degustační večeře stojí nějaké peníze a když už člověk tohle párkrát zažil, tak třeba chce vyzkoušet něco dalšího. A tohle je degustační večeře, která navíc vypráví příběh... Rozhodně to ale není málo peněz. Sám bych nad tím uvažoval, ale vím, že je v této zemi spousta lidí, kteří si to dovolit mohou a rádi přijdou,“ říká herec.
„Večeře začne vegetariánsky,“ prozrazuje Vaníček. Nakonec však dojde i na maso: „A to hned několikrát. Maso s masem, s masovým, a zase s masem.“ Kdo však maso nejí, nemusí se bát. „Máme připravené plnohodnotné vegetariánské i veganské varianty, používáme proteinové náhrady, ne sacharidy. Chuťově i nutričně to funguje,“ vysvětluje šéfkuchař.
PŘEDCHOZÍ EPIZODA: Flirtovat se strýcem Lukášem Vaculíkem? Bylo to zvláštní, říká Šárka Krausová |
Přílišné interakce během večera se diváci bát nemusí. Interakce ano – ale decentně. „Nechceme lidi během jídla obtěžovat. V žádném případě. Jde nám o to, aby divadelní složka podpořila zážitek, ne ho rušila,“ říká Bartoš a vzpomíná na londýnské představení, kde jim doslova brali housku z talíře. „Tohle my fakt dělat nebudeme,“ ujišťuje.
Projekt Beef staví na živém okamžiku, podobně jako divadlo a gastronomie samy o sobě. Zatímco někteří v tomto omezení na „tady a teď“ spatřují určité nepohodlí, oba pánové si tuto povahu své práce spíše užívají.
„Když si jdu do restaurace vybrat jídlo, tak vnímám všemi vjemy... A to samé je, když jdu na divadlo,“ říká Vaníček. Bartoš k tomu dodává: „Divadlo se zrodilo z náboženských rituálů... Dneska často chybí ten hluboký rituální prvek. Když do té formule přidáte jídlo a dáte ho doprostřed zážitku, tak se to nějak samo od sebe vrátí.“
Jeden z chodů rituální večeře Beef (2025)
Oba pak ve svém oboru nezapomínají ani na řemeslo. „Jsou lidi, co chtějí rovnou do michelinské restaurace a neprojdou si základy... Umět udělat fois gras pěnu, ale neumět udělat základ na guláš, to nejde ruku v ruce,“ říká Vaníček.
Bartoš souhlasí s pohledem do zákulisí své práce: „Spoustu let jsem hrál a učil se v Klicperově divadle v Hradci Králové, navíc DAMU je fakt těžká škola, kde vás toho naučí hodně, takže si projdete spoustu věcí. A v živém divadle to fakt bez toho odžitého řemesla nejde. Nevěděli byste, kam si stoupnout, aby vás třeba bylo slyšet a podobně.“
V rozhovoru se dál dozvíte, jestli by si pánové někdy chtěli prohodit své pozice a jestli se tak během představení alespoň na moment stane. Kryštof Bartoš také popsal, jak vypadají podobná představení v zahraničí a Láďa Vaníček zas prozradil, jaké jídlo si nemohl dovolit zařadit na rituální menu, neboť by se prostě za dvě hodiny nestihlo připravit.
