RECENZE: Těžký a dusivý Kosmos dal kameře na jevišti konečně smysl

Úzkost, zmar, nenaplněné sexuální touhy, a především dusivá nejistota ze sebe sama vyčnívají z nejnovější inscenace Ivana Buraje Kosmos na Nové scéně pražského Národního divadla.

Umělecký šéf brněnského HaDivadla ji zrežíroval na základě vlastní dramatizace (spolu s Janem Kačenou) stejnojmenného románu literárního velikána Witolda Gombrowicze.

Polský spisovatel v existenciálním díle z roku 1965 črtá příběh chlapce, který přijíždí do podtatranského městečka Zakopané, aby unikl domácí atmosféře ve Varšavě. Díky nálezu oběšeného vrabce a hlavně setkání s krásnou dcerou v rodině, kde je ubytován, se však propadá do tenat a zmatků vlastních úvah.

Buraj se spolu s dramaturgem Janem Tošovským rozhodli využít moderních technologií, aby odlišili vnitřní hrdinův svět od skutečného. Divák na dvou plátnech sleduje detaily děje tak, jak je vidí, a hlavně jak si je vykládá sám Witold (v podání Matyáše Řezníčka). Mluvící hlavy, záběry úst, očí, ale i další bizarní detaily z okolí domu.

Stále více využívaný žánr live-cinema nabízí součinnost kamery a jeviště po celé téměř dvě a půl hodiny bez přestávky. Co je ale leckde (a často právě na Nové scéně) využíváno jako pouhá manýra tvůrců, zde má své opodstatnění.

Pomáhá tomu i nápad, že dům, kde Witold pobývá se svým kamarádem Fuksem (Jan Bidlas) i všemi členy podivné rodiny, je na pódiu postaven celý. Divák má možnost jen tu a tam přes okna zahlédnout, co se zrovna děje. Jinak je plně odkázán na zprostředkované podání hlavního hrdiny skrze plátno a jeho myšlenky.

Kosmos

75 %

Národní divadlo (Nová scéna)

premiéra 14. listopadu 2019

režie: Ivan Buraj

hrají: Matyáš Řezníček, Jan Bidlas, Ondřej Pavelka, Jana Boušková, Jindřiška Dudziaková, Tereza Vilišová, Radúz Mácha, Filip Rajmont, Pavla Beretová, Pavlína Štorková, Petr Reif

Buraj se tak po formální stránce plně přizpůsobil stylu knihy a dokázal, že dramatizace literárního díla může mít smysl a být přesná. Nejlépe je to vidět ve strhující scéně cesty vlakem, která se odehrává v zákulisí a k publiku se dostávají jen emoce a útržky, které Witolda zaujaly.

Po herecké stránce však skýtá využití filmové techniky mnohá úskalí – jen těžko se dá hrát zároveň pro jeviště a zároveň pro kameru. Zkušenější herci jako Ondřej Pavelka či Jana Boušková to zvládají, mladším to místy dělá trochu potíže a vyvolávají zřejmě nechtěný smích publika.

Ne tak ale Matyáš Řezníček, který podává soustředěný výkon. Těžké a dlouhé představení plné deprese i děsu je výjimečné, ovšem ne pro každého.