Průběh rekonstrukce Státní opery (červen 2017)

Průběh rekonstrukce Státní opery (červen 2017) | foto: Národní divadlo

KOMENTÁŘ: Místo stávkující Opery raději postavte rychlodráhu do Drážďan

  • 5
Opera pražského Národního divadla je ve stávkové pohotovosti. Jenže nejeden občan asi tápe. Proč se odbory handrkují s ředitelem státní instituce disponující rozpočtem kolem miliardy a nevystavené riziku ekonomického krachu? ptá se v komentáři kulturní redaktorka MF DNES Věra Drápelová.

Národní divadlo má krásnou novou fasádu, normálně hraje, ale za tím vším se skrývá archaická instituce s přezrálými problémy. Model státní příspěvkové organizace, jejíhož ředitele jmenuje (a kdykoli může odvolat) ministr kultury, a tento ředitel zase jmenuje (a odvolává) šéfy jednotlivých ansámblů, je ve světě přežilý.

V Národním se navíc pod jednou institucionální střechou tísní soubory operní, činoherní i baletní. Když se v jednom souboru vyhrotí konflikt, druhý a třetí ho přirozeně nemusí vůbec vzít za svůj. V minulosti se to v různých variantách opakovalo několikrát. Je to asi, jako kdyby pod hlavičku Vídeňské státní opery patřil i soubor nedalekého činoherního Burgtheatru. I teď činohra vzkazuje opernímu sboru, že nemá do výběru ředitele co mluvit.

Oč vlastně jde? Ředitel Jan Burian legitimně vybral nového šéfa Opery, norského manažera Per Boye Hansena. Prvního cizince v čele tohoto souboru, navíc prvního šéfa s nezpochybnitelnou mezinárodní kariérou, jakkoli v ní nechybí ani kontroverze. Ale který divadelní manažer je nemá?

Oč jde mezi ředitelem a odbory v Národním divadle? Na tahu je ministr

Nová opona Státní opery.

Proč to ale lidem v Opeře tak vadí, že vyhlašují stávkovou pohotovost, snaží se odstranit Hansena, aniž ještě cokoli vykonal, i ředitele Buriana? Dokonce do své války zatáhli prezidenta Miloše Zemana (o jehož orientaci v opeře nikdo nepochybuje) nebo sopranistku Evu Urbanovou (jejíž světová kariéra dávno skončila), která svými výroky o nemožnosti mluvit s Norem na půdě ND česky vytáhla ze skříně směšného i hrozivého kostlivce nacionalismu.

Ale i z úst zaměstnanců Opery zaznívají stížnosti, že s norským šéfem se dá komunikovat jen přes tlumočníka, jelikož on na ně mluví anglicky. Nebo že ředitel nezodpověděl dotazy ohledně hudebního vzdělání Hansena. Působí to až absurdně. Kde žijí dámy a pánové z Opery? Proč se angličtinu nedoučí? Jde o světový dorozumívací jazyk, jímž se svým šéfem komunikují například členové Baletu Národního divadla nebo České filharmonie. A bude-li si někdo na internetu číst životopis dejme tomu generálního ředitele newyorské Metropolitní opery Petera Gelba, formální hudební vzdělání v něm nenajde, zato vynikající manažerskou praxi. V Národním by ale asi neměl šanci...

Posvátná funkce

Odbory si nepřipouštějí, že do výběru šéfa ani do umělecké koncepce či dramaturgie jim nic není a že svým počínáním a urputnou touhou divadlu spoluvládnout devalvují svoji vlastní pozici pro případná jednání o skutečných problémech každodenního provozu. Ostatně diváky víc než koncepce na papíře zajímají výsledky na jevišti.

A tady se dostáváme k citlivé věci, jímž je umělecká úroveň Opery ND. Na ni může mít každý subjektivní pohled. Autorka tohoto textu tvrdí, že od 90. let se laťka neustále snižuje, jak co se hudby a zpěvu, tak scénické podoby týče, a v současnosti je katastrofální. Má to více příčin, včetně stavu hudebního školství, nicméně celý poprask kolem Hansena potvrzuje dojem, že v Opeře se pod vedením všech dřívějších českých šéfů ustálil téměř bezkonkurenční, stojatý mikrosvět a že tento stav tam mnohým vyhovuje. Provětrat a přivést sem zahraniční posily, což by Hansen mohl udělat, je to poslední, co by si mnozí umělci přáli. Proto přistoupili k navenek nesrozumitelnému povstání.

Jejich počínání se Burian zatím může nejspíš jen smát. A to přesto, že si ředitelskou funkci pojistil ještě minulým ministrem kultury Antonínem Staňkem, jenž mu ji v tichosti prodloužil. Protiprávní to nebylo, sporné jistě, zrovna v tomhle lze výhrady odborů pochopit. Ovšem i sama funkce ředitele Národního divadla, jakkoli její vyslovení zní téměř posvátně, je přežitek.

V systému podle světového střihu by už žádný ředitel Národního divadla neexistoval. Nebyla by ani žádná výběrová řízení, do nichž by se hlásili (pořád ti samí) adepti a přešlapovali s papírem na chodbě přede dveřmi, za nimiž by seděla jakási komise.

Byli by pouze intendanti právně autonomních subjektů, Opery, Baletu a Činohry, které by nejmenoval ministr, ale po individuálních konzultacích správní rada se skutečně výkonnou, nikoli pouze poradní (jakou má v současnosti garanční rada) funkcí. Žádný ministr by intendanta vybaveného manažerskou smlouvou nemohl odvolat, leda že by vyloupil banku či zastřelil primadonu. Docílit takového uspořádání by ovšem vyžadovalo zásadní řez.

O reformě zlaté kapličky se už uvažovalo. Jenže dosavadní ministři kultury divadlo nanejvýš navrtali a nechali být. Jistě, Národní divadlo je prudká hořlavina, proč se politicky popálit. Výsledkem jsou pak mimo jiné bizarní situace, jako je ta současná, v níž se odbory s ředitelem na veřejnosti dohadují, zda má, či nemá koncepci.

Zatím se jede po starém. Jestli to Hansen celé ustojí, jestli neudělá chyby a následně nebude vyštípán, je otázka. Možná ani on v Národním neuspěje. Pak už by ale bylo lepší doporučit ministrovi, aby Operu Národního divadla zrušil úplně.

A ušetřené prostředky by se mohly věnovat na výstavbu rychlodráhy z Prahy do Drážďan. Tam totiž sídlí Praze nejbližší světová scéna, také nad řekou, i když jde o Labe, a mimo jiné s fantastickým divadelním orchestrem, o jakém se Praze nesní. V tamním divadle působí i někteří čeští umělci. A třebaže i Semperova opera občas nějaký ten „zápas“ prohraje, kope úplně jinou ligu než Opera Národního divadla.