Atraktivní téma inkvizičních procesů ve Velkých Losinách a v Šumperku na konci 17. století zinscenovalo nově otevřené pražské Divadlo Milenium. Jeho hlavní postavy jsou historicky doložené, počínaje inkvizičním soudcem Františkem Jindřichem Bobligem z Edelstadtu, jeho posluhovačem Hrbáčem, hraběnkou z Galle, obviněným děkanem Kryštofem Aloisem Lautnerem či jeho chráněnkou Zuzanou Voglickovou.
Ubohé "čarodějnice"
Příběh je prostý – inkvizitor Boblig přichází vymýtit čarodějnictví a při svém "božím" tažení se postupně zbavuje místních obyvatel. Mučením je donutí svědčit proti sousedům, jejichž majetek pak propadá na výlohy spojené s procesem. Jak prostě lze zbohatnout a užívat si moci.
A muzikálový Boblig si ji užívá s přehledem a vtipem – jeho opilecká scéna, kdy zpívá: "Já jsem přece ruka Boží, nástroj pozemský, víno, víno, zpěv, trochu se válet po ženský…", patří k tomu nejlepšímu z jinak poměrně chudé první půlky představení. Z pokračování písně je patrné, že tady si autor textů Jan Krůta psaní užíval.
Naopak kladným postavám se slova hledají jen těžko a až příliš často se uchýlí k banalitám typu "Jen láska nad zázraky vírou neklesá…". I kvůli tomu stojí v pozadí.
Začátek představení je ve znamení efektní projekce na několika plátnech, které spolu s temnou hudbou navozují atmosféru doby a honů na čarodějnice. Na scéně se poté postupně objevují všechny důležité postavy a nastiňují své role. Přitom se zpívá, ale také dost mluví a bohužel i postává.
Děj se táhne. Silnější jsou hromadné scény. Pomáhají i zdařilé dobové kostýmy a mnišské kutny s kápí. Pokud však nejsou na pódiu postavy v doprovodu company, působí téměř osiřele – až na výjimky, jakými jsou záporní hrdinové farář Schmidt v podání Jana Kříže nebo Boblig Radima Schwaba, kteří svým zpěvem ovládnou prostor.
Je to dáno i hudbou Pavla Holého a Milana Levého. V představení mají mnohem výraznější party muži než ženy. Ty jsou z větší části odkázány na romantické duety, a tak jejich výkony často vyznívají unyle. První opravdu chytlavé taneční vystoupení doprovázené efektním otevřením jeviště, kde vynikají i kostýmy tanečníků-démonů, přichází hodinu a čtvrt po začátku představení. A pak následuje přestávka.
Druhá půlka muzikálu se nese ve znamení rocku a má svižný spád. Bohužel hudba občas přehluší slova písní, když mají zpěváci slabší chvíli. Přesto se zdá, jako když se zde režisér a choreograf Ladislav Beran snažil dohonit všechno to, co v první části chybělo, včetně slušných tanečních scén. Mučení střídá proces, vážnost situace občas protkne i povedený vtip, ačkoli se nad všemi vznáší stín smrti.
A spolu s Hrbáčem si i divák nemrava přijde na své při hledání čarodějnického znamení na odhaleném ženském těle. Vše vrcholí finální scénou, ale pak jako když utne. Ke kladům přičtěme, že muzikál nekončí happy endem, ale pravdivě znázorňuje historickou událost.
Po třech hodinách a zdařilejší druhé půlce odchází divák z divadla s pocitem, že nakonec dostal vše, co asi mohl očekávat.
MAREK KOŽUŠNÍK - Kladivo na čarodějnice
Divadlo Milenium, Praha, režie: Ladislav Beran, premiéra: 30. dubna 2009, 180 minut
Hodnocení MF DNES: 60 %
