Divadlo jako hra a taky trochu bojovka. Koupíte si vstupenku na představení, ale dějiště na ní uvedené je pouze místem srazu. Na něm si vás vyzvednou herci a odvedou vás do soukromého bytu. Jednou to může být garsonka, jindy zchátralá funkcionalistická vila za Prahou nebo exkluzivní loft.
Divadelní cyklus Noci v bytě, které pořádá sdružení s dlouhým názvem Depresivní děti touží po penězích, má konspirativní charakter nikoli náhodou. Chce totiž v roce čtyřicátého výročí okupace Sovětskou armádou připomenout fenomén bytového divadla.
Utajeným rázem akce a samotným typem prostoru, kde se představení odehrávají, však podobnost s bytovým divadlem časů normalizace končí. Tituly jsou naprosto jiné, bez spojitosti s českým disentem. Pro sérii představení, která začínají 22. září, vybraly Depresivní děti tři hry: Návštěvu staré dámy Friedricha Dürrenmatta, Ritter, Dene, Voss od Thomase Bernharda (hráno pod názvem Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu) a Salome Oscara Wilda. Bernhardovu hru sdružení již několikrát v různých prostorech uvedlo, ostatní tituly jsou premiéry.
Konspirace musí být
"Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu jsme hráli v panelákové garsonce, v rozlehlém bytě na Hradčanech i v památníku na Vítkově. Inscenace má však pokaždé komorní charakter, diváci přicházejí skutečně jako na návštěvu. Servíruje se večeře a po ní v bytě vypukne večírek," líčí absolvent FAMU a režisér Jakub Čermák.
Dlužno podotknout, že Depresivní děti nejsou jediným současným souborem, který pracuje se soukromým prostorem bytu. Takto zaměřené inscenace má za sebou v Praze usazený americký divadelník Howard Lotker.
Pro Depresivní děti je prostor zásadním kritériem. Za sebou mají inscenace uvedené ve vytopeném, tehdy ještě nezrekonstruovaném Hudebním divadle v Karlíně, v bývalém Gottwaldově mauzoleu na Vítkově a na vlakovém nádraží. Soukromá obydlí však považují za produkčně nejnáročnější úkol.
Jak se vlastně shánějí byty, které jsou majitelé ochotni půjčit k divadelnímu představení? "Vyhlížíme si místa, která mají nějaký příběh, genia loci nebo jsou jen výtvarně a architektonicky pěkná a tím souzní s výkladem inscenace. Ale získat vysněné místo často nebývá snadné. Dlouho trvá, než se vůbec doberete k majiteli objektu," popisuje Jakub Čermák.
Vlastník bytu či domu navíc musí projevit značnou velkorysost, protože všechny tři inscenace se několikrát - až do 22. října - reprizují. "Když hrajete jednou, pán domu i sousedé to vydrží. Když o totéž žádáte osmkrát, už to bývá problém."
Kdo jsou "bytoví divadelní mecenáši" a proč se nechali k takovému podniku přemluvit, Čermák prozradit nechce. "To by pak celá věc ztratila rysy konspirace. Bytové divadlo přece fungovalo tak, že si zasvěcení lidé všechno řekli ústně," trvá na svém.
Na Návštěvu staré dámy se diváci vydají autobusem za Prahu do rozpadající se funkcionalistické vily. Divadelníci rozehrají celý dům, který se promění v chudé městečko, kam se bohatá rodačka Klára Zachanasjanová po letech vrací s ďábelskou nabídkou: smrt někdejšího milence za miliardu pro zbídačené město.
"Hru jsme trochu počeštili, takže se ze švýcarského Güllenu staly české Dalskabáty a i postavám jsme změnili jména. Hlavní hrdinku jsme přejmenovali na Zelníčkovou, přičemž inspirací nám byla taktéž sňatky zbohatlá Ivana Zelníčková-Trumpová," dodává Čermák. Návštěva staré dámy je projektem největším. Rodiny güllenských - tedy dalskabátských - hraje třicítka herců. Počet diváků je limitován pětačtyřiceti místy v autobuse.
Na plyš zapomeňte
Salome Oscara Wilda, dekadentní kus kdysi zakazovaný pro obscénnost, naopak divadelníci zasadili do prostředí loftu.
"Východiskem nám bylo, že hru napsal Wilde pro největší herečku té doby Sarah Bernhardtovou. V naší inscenaci k této divě, obývající luxusní byt, přicházejí dva mladí herci. A ona jim vypráví, jak hrála Salome," říká Čermák.
Loft také pojme nejvíc diváků, celkem šedesát. "Nejsme divadlo masového diváka, zřejmě ani diváka, který očekává plyšové sedačky a nablýskané foyer. Ale i takové publikum na naše představení zavítá a bývá příjemně překvapeno," dodává.
