Proč jste si vybral právě knihu Josefa Holcmana?
Jeho povídky velice citlivě a neokázale popisují konkrétní osudy obyčejných lidí, sedláků, většinou příbuzných a známých autora, na Slovácku v 50. letech. Jsou pro mě zdrojem jakési naděje, že i době, kdy přes vás jede parní válec kruté doby, můžete v sobě ubránit slušnost a poctivost. Holcmanovy texty jsou v té hře důležitým zdrojem lidskosti, třebaže je to tragédie o krutosti kolektivizace zemědělství, jehož byla KSČ hrobařem.
Dají se povídky propojit v jednolité drama, nebo vzniklo spíš něco jako pásmo epizod na jedno téma?
Povídky se propojit v jednolité drama nedají. Doufám také, že nevzniklo pásmo epizod, nýbrž dramatická situace jedné cimbálové kapely tehdy a dnes. Ta kapela představuje výše zmíněný parní válec valící se přes léta padesátá, a dokonce i přes naši současnost. Jde totiž o ironickou grotesku ze současnosti.
Jakou roli hraje motiv uherskohradišťské věznice v tom, že světovou premiéru hostí Slovácké divadlo?
Bylo to opačně: divadlo a režisér mi inspirační zdroje, včetně věznice proslulé mučením vězňů elektrickým proudem, nabídli a k pokusu napsat tak popletenou hru mě nalákali. Hra je detektivka ze současnosti, v níž amatér pátrá po existenci elektrických bot a listonoška po důstojníku StB, aby mu doručila soudní obsílku.
Mají "dějinní průvodci", jak stojí v programu, i jiný účel než vysvětlovat?
Nejsou to průvodci dějinami, nýbrž lidoví vypravěči, baviči a televizní hlasatelé. Nic nevysvětlují, protože jde o hru nevysvětlitelnou, udávají různým vrstvám komedie barvu, styl a rytmus. Postavy z nich vytvořil režisér, původně to byly jen titulky jednotlivých kapitol. Odpovídá to totalitní minulosti, kdy se z titulků stávaly osobnosti a z osobností titulky.
Kdo vymyslel žánr "cimbálmuzikál" a co si pod ním představit?
Autor. Jde o první cimbálmuzikál v dějinách cimbálu i muzikálu. Nápadné je, že cimbálová skupina, kolem níž se vše děje, nikdy nehrála, protože to neumí. Přesto to není muzikál bez hudby, i když by to bylo lákavé. Hudby je tu hodně. Lidové, politické z 50. let i pro muzikál přímo napsané. Je to další inspirační zdroj, protiklad krásy lidové písně a jejího zneužití v tehdejších agitkách i v naší současnosti. Hudební komentář se završuje árií nešťastné listonošky, které se nikdy nepodařilo doručit pachateli obsílku k soudu, nebo songem Karla Marxe Marxistické síly nejsou žádné víly.
Dá se vůbec takové téma hrát jinak než smrtelně vážně?
Ano, dějiny, ať jsou jakékoliv, většinou kruté a zlé, musíte brát smrtelně nevážně. Hra se opírá o historický fakt, že Karel Marx vyletěl z hrobu na koštěti přímo na Moravské Slovácko jen proto, aby si zazpíval. Hra je tedy také určitým novým výkladem historického a dialektického materialismu, který dosud výlety marxistů z hrobů nepřipouštěl. Ale co je dovoleno Kristovi, musí být dovoleno i Marxovi. V tom je dialektický dadaismus dějin neúprosný. Divák tedy za jeden večer zhlédne cimbálmuzikál, tragédii, grotesku, detektivku, koncert lidové hudby a výklad dialektického materialismu. To vše v jediné hře.
