Karel Šíp: Vzorec na vtip neexistuje

  1:00
Jestli jednou někde potkáte Karla Šípa, hlavně po něm nechtějte žádnou legraci. Jeho zábavné pořady mají takový úspěch, že je v televizi sleduje víc lidí než třeba vystoupení českého premiéra. Přesto: když ho neznámí nutí, aby v hospodě předvedl nebo řekl něco legračního, dokonale ho tím otráví. Někdy se dokonce zvedá a odchází okamžitě pryč. Není se čemu divit. Tím, že vymýšlí, jak lidi rozesmát, se živí už přes dvacet let.

Televizní zábavou jste se zabýval už za minulého režimu. Řekněte, jak to tehdy bylo s cenzurou? Museli jste každé pokračování Hitšarády nejdřív někomu promítat, nebo vám věřili a nechali vás, ať to uděláte, jak myslíte, a pak se uvidí?
Myslím si, že to nebyla ani tak otázka důvěry jako spíš autocenzury. Všichni, kdo jsme v tehdejší televizi pracovali, jsme věděli, co si můžeme dovolit, aby se pořad vysílal, a co si nemůžeme dovolit, protože by nás do televize příště už nepustili. Všechny pořady tehdy procházely takzvanou schvalovací projekcí, kterou nesledovali cenzoři, ale šéfové redakce, která pořad vyráběla, a ti věděli stejně jako my, co tam může být, a co tam být nemůže... To byla vlastně jediná forma cenzury, s jakou jsem se setkal.

Stalo se někdy, že vám třeba řekli: Tohle musí pryč?
Bylo to, myslím, až v roce 1988. Tehdy nám všechno nějak procházelo, a tak jsme to začali zkoušet, jestli mi rozumíte. Jednou jsme natočili dialog, kdy jsem já jako televizní reportér zastavil na ulici arabského šejka, kterého hrál Jarda Uhlíř, a poptával jsem se, co dělá v Praze - on že přijel nakupovat maso. A u vás v Kuvajtu nemáte maso? ptám se. Přijel jsem nakupovat bílé maso pro svůj harém... Po odvysílání jsem šel na koberec, údajně volal sám soudruh Bilak. Ozvala se prý kuvajtská ambasáda, proč si děláme legraci z Kuvajtu, když nám před měsícem poskytli mnohamilionovou dolarovou půjčku. Platil jsem tehdy pokutu, tuším, že asi dva tisíce korun.

A potkáváte teď ty, kteří o tom rozhodli? Jsou ještě v televizi?
V televizi je nepotkávám. Ani vlastně nevím, kde jsou. Ale já je ani vlastně za tehdejší skutečné škůdce nepovažuji.

Z minulé doby pochází i následující historka. Jednou jste prý jel spolu s fotbalovým klubem umělců Amfora na zápas a přišli za vámi, abyste podepsali Několik vět, tedy petici proti komunistickému režimu na jeho samém sklonku. Celá Amfora jen koukala a nikdo nic nepodepsal. Je to pravda?
Přišel s tím tehdejší hráč Amfory, kritik Jan Rejžek. Dneska už v Amfoře nehraje, nebyl to dobrý hráč... Já si na to sice nevzpomínám, ale je docela možné, že tam s tímhletím obíhal. Jestli s tím přišel i za mnou, docela věřím tomu, že jsem mu to nepodepsal. Ctil jsem zásadu nikdy nic nepodepisovat. Nikdy jsem nepodepsal žádnou Chartu, Antichartu, ale ani Několik vět. Takže na tu situaci, kterou popisujete, si nepamatuju, ale že nastala, nemůžu vyvrátit, protože je to docela možné.

Vy jste ani na konci osmdesátých let neměl potřebu nic podepsat?
Tahle akce se mi zdála trochu hysterická, jako by si honem na poslední chvíli měli lidi vylepšit kádrový profil. Asi jsem necítil potřebu se takhle nahonem očišťovat, neměl jsem od čeho. Kromě toho: dělat jednou do měsíce televizní program, to tehdy byla moje hlavní práce. A věděl jsem, že kdybych něco podobného podepsal, okamžitě bych o ni přišel. Postavit se na jednu stranu a vědět, že zítra přečtou vaše jméno na Svobodné Evropě a už do televize nesmíte? Spisovatelé, ti si mohli psát do šuplíku, ale zábava neměla žádný svůj samizdat.

Ale potom se změnil režim a vy jste si z komunistů začali dělat legraci. Nepřišlo vám to divné, když už bylo po všem?
Když se na to teď dívám s odstupem, tak přiznávám, že to bylo docela dětinské. Říkám si, že bych se bez toho tenkrát klidně obešel. Ale udělali jsme to jen z čiré radosti, že už je bolševik v tahu. Přestože jsem politickou satiru nikdy předtím nemiloval a kvalifikovaně bych ji dělat ani nedokázal, euforie byla tehdy tak velká, že se člověk prostě neubránil a do prvních pořadů v devadesátých letech nám nějaké politické motivy prosákly. Pak jsem pochopil, že to není moje parketa a že je mi mnohem bližší zabývat se věcmi apolitickými a nadčasovými.

Zdálo se mi, že chtějí národ ubavit k smrti

Pak přišla televize Nova a nabídla vám dobré podmínky a také slušné peníze... 
To se přece netýkalo ani tak Novy, komerční televize prostě vsadily na zábavu, to je celé. Zatímco předtím jsme dělali něco, co bylo vysloveně na periferii zájmu, a museli jsme chodit a škemrat o lepší vysílací časy, tetelili jsme se, když jsme mohli projít televizním Silvestrem.

A nezdá se vám, že té zábavy je už moc?
Samozřejmě, poptávka v jednu chvíli převyšovala nabídku. Ještě nedávno se na Nově každý den vysílala nějaká zábava. To je samozřejmě šílené. Připadalo mi, že chtějí tenhle národ ubavit k smrti. Velký zábavní třesk už ale, myslím, trochu pominul.

Čím to je, že v televizní zábavě nevidíme žádné nové tváře? Někdy máte skoro pocit, že zábavu, jako celý showbyznys, ovládají vztahy a známosti z minulosti a pro člověka, který do toho pavouka není nijak zapojen, je těžké se prosadit.
Tak to není. Jediným kritériem je dneska sledovanost. Když vám sledovanost klesne, řeknou vám na shledanou! - a mohli jste to dělat kolik let. Tu vaši představu o klanech by vám mohl vyvrátit kdokoli, třeba z vašich známých, kdo by přišel za jakýmkoli dramaturgem s námětem na nový zábavní pořad. Ručím za to, že pokud bude dobrý, nikdo ho s tím pryč nepošle.

Možná je to tím, že mladí lidé zábavu dělat nechtějí.
Já nevím. Občas zaslechnu: Počkej, až přijde ta nová generace a začne vám šlapat na paty... Ale zatím nám nikdo na paty nešlape. V tomhle oboru nikdo ani nemusí mít strach z konkurence, sem se vejde víc srandistů, než tu je. Mně fakt vždycky udělá radost, když vidím zdařilou srandu, jsem vděčný divák, rád se směju. Nedávno jsem viděl u Bolka Polívky v Manéži senzační výstup Pavla Lišky, který hrál retardovaného tak dokonale, že jsem doslova řičel. To bylo senzační. To mě dokáže nadchnout. Léta jsem neviděl tak skvělé číslo.

Na psaní legrace nejsou knížky

Vy se televizní zábavou živíte už dvacet let, už dvacet let vymýšlíte legrační dialogy a scénky, kterým se lidé smějí. Řekněte, není to po takové době otrava?Otrava? To myslíte vážně? Otrava by byla, kdybych měl své řemeslo natolik zvládnuté, že bych jen plnil nějaký vzorec. Jako po třech letech v Horoskopičinách. Tehdy jsem sám sebe přistihl, že cítím stereotyp, používám jistou šablonu a vůbec další pokračování sekám jako Baťa cvičky. A tak jsme se na Nově dohodli, že vymyslím do roka něco nového. Byl jsem opět na nule a když z té nuly musíte vykřesat pořad, který se má za dva měsíce natáčet, a když s ním máte jít poprvé před diváky, tak to není nuda, ale spíš dobrodružství.

Přišel jste za ta léta na zaručený způsob, jak napsat něco legračního?
Nepřišel. Nikdo na to nikdy nepřišel. Žádný vzorec na to neexistuje, nejsou na to žádné brožury ani knížky. Já se to pořád snažím vyřešit - a možná to bude smutný okamžik, nebude to už takové dobrodružství, až se mi to podaří -, ale zatím se to nestalo. Nikdy se to nedá odhadnout: uděláte přípravu na pointu, ale lidi se zasmějou dřív - už při té přípravné větě. Dojde jim, kam míříte. Tady jsou lidi naučený si domýšlet, dopovězené fóry nemají takový účinek.

Ale musíte mít nějaký způsob, jakým legraci vymýšlíte. Napadají vás vtipné věci samy od sebe? Kdybych vám teď třeba tady v kavárně řekla, abyste vymyslel scénku o tom, jak spolu lidi sedí a pijou kafe, vysypal byste ji z rukávu?
Ne. (Karel Šíp se dívá kolem sebe a chvíli přemýšlí.) Ne. To bych nevymyslel. Je to mnohem dlouhodobější proces, nejvíc mě toho napadne mimoděk, ve vaně, v autě, málokdy tak, že si sednu a řeknu, že něco vymyslím.

Souhlasí to s tím, co se o vás říká. Totiž, že jste v soukromí spíš introvert a morous.
A to já taky jsem! S cizími lidmi velice těžko navazuji kontakt, a abych je bavil, to už vůbec ne. Nemám rád, když po mně někdo chce, abych byl veselý a hlučný někde v hospodě. A když mě do toho někdo nutí, tak jsem schopen okamžitě odejít. Netoužím lidi bavit za každou cenu, je to prostě moje práce. Rád si od ní taky odpočinu.

Když Bohdalová řekne: Tohle hrát nebudu

Stalo se taky někdy, že jste nevymyslel vůbec nic?
Mockrát. Sedím u počítače, na obrazovce mám pořád ten prázdný dokument jedna, a tak ten počítač zase pěkně zavřu, odejdu a musím věřit, že druhý den mě něco napadne. Většinou mi pomůže tlak termínu. Když mi produkce a dramaturg volají, jestli už mám hotový scénář, tak řeknu, že mám, i když nemám, sednu a napíšu to.

A co byste dělal, kdybyste nevymyslel nic druhý, ale ani třetí, čtvrtý a pátý den?Nevím. Asi bych se začal živit něčím jiným. Zatím jsem o tom tedy nepřemýšlel, ale vzhledem k tomu, že se v televizi pohybuji už od svých osmnácti let, myslím si, že bych mohl být platný i něčím jiným než tím, co dělám teď. Mohl bych být třeba dramaturgem. Ale já bych byl přísný dramaturg. Pes. Já bych ty scénáře autorům vracel, pečlivě zaškrtával bláboly, mizerné pointy, to bych se docela vyřádil. Ale asi by se toho vysílalo míň, já bych jen tak něco nepustil.

Dlouhá léta jste spolupracoval s Jaroslavem Uhlířem, jak se vám teď pracuje s dalšími partnery? Když píšete scénku například pro vás a Jiřinu Bohdalovou, jste autorem vždycky vy? Nebo se střídáte?
V okamžiku, kdy si sedám k počítači, vím přesně, kdo bude ve scénce vystupovat. Když píšu pro sebe a Jiřinu Bohdalovou, vím od začátku, že druhou postavu bude hrát ona, a tak ji podle toho píšu. Poslední úpravy samozřejmě děláme společně.

Takže jí přizpůsobíte třeba slovník...
To ne. Je to přece skvělá herečka a dokáže zahrát všechno. Spíš se snažím, aby scénka vyhovovala jejímu naturelu, aby se v ní vyřádila.

Hodila vám někdy to, co jste napsal, na hlavu, a řekla: Tak tohle teda fakt hrát nebudu?
Můžu říct, že... jo. Jiřina Bohdalová je totiž docela přísná a kritická, skoro by se chtělo říct, že jak jde čas, je čím dál přísnější a kritičtější, ale já její připomínky respektuji a vždycky se nakonec nějak dohodneme. Většinou tak, že jí dám vždycky za pravdu. Tak se stane, že třeba jednu scénku přepisuju i dvakrát i třikrát.

Potom scénku zkoušíte?
Ano. Předtím, než s tím jdeme před kamery, scházíme se ve zkušebně nebo u Jiřinky doma a pilujeme to a zkoušíme.

Co když se to navzdory vší vaší snaze nepovede a lidé se nesmějí?
To se samozřejmě může stát, že se něčemu nezasmějí. Na pováženou by bylo, kdyby se nezasmáli hodinu, to už by nebyl program zábavní, ale smuteční. Ale co skutečně neděláme, to jsou domíchávané smíchy. Což znamená, že do místa, kde se lidi mají smát, a přitom se nesmějí, se střihne smyčka. Někde to dělají, my ne. Reakce publika necháváme autentické. Pokud je reakce vlažnější, my z ní bouřlivou nikdy neděláme. Divák by pak koukal jak blázen, kroutil hlavou a říkal si: Proboha, čemu se tam ty lidi smějou, když je to blbý?

V Silvestrech se to ale dělá...
... a ve výsledku nemáte srovnání, co bylo lepší, co horší. Podle reakcí publika bylo všechno senzační. Z bavičů se tak udělaj geniální mozky a z lidí blbci. Podle mne i dobrá atmosféra musí vzniknout postupně, a pokud jsou lidi na začátku vlažnější a teprve se rozjíždějí, proč by to nemělo být vidět i na obrazovce?

Máte kromě přidávaného smíchu ještě nějaké další hranice, za něž byste nikdy nešel? Třeba osobu, z níž byste si z principu nikdy legraci neudělal?
Teď si nikoho takového nevybavuji, ale řeknu vám, co vždycky dopadlo špatně. Párkrát jsem se ve svých pořadech dotkl světa věřících. Poprvé, když Miroslav Donutil hrál mistra Jana Husa před kostnickým koncilem, podruhé, když jsme v době, kdy se hodně mluvilo o sudetských Němcích, tohle téma dovedli k absurdnosti a udělali v Šarádě scénku o tom, že to by se i Hospodin musel omluvit Adamovi a Evě za vyhnání z ráje. Uspořádali jsme takový fiktivní proces, v němž byli stranou žalující právě oni dva a stranou žalovanou sám Pánbůh, kterého hrál Bolek Polívka. A to si nedovedete představit, jaká jména mi lidi dávali, kdosi dokonce napsal, že Bolek hrál toho Hospodina jako ožralýho. Ožralýho Boha! No úplná fantasmagorie! Mám dojem, jako by věřící nebyli ochotni vpustit do své víry úsměv. I když vím, že zdaleka ne všichni, samozřejmě. Ale zase si říkám, že když se na televizního Silvestra dívá pět nebo šest milionů lidí, a pak přijde dvacet dopisů, tak je to zanedbatelný počet. Ale člověka to nepotěší.

A co jste těm lidem na dopisy odpověděl?
Těm, kteří se podepsali, jsem poslal dvoustránkový dopis, v němž jsem psal, že si, chraňbůh, nechci dělat legraci z věřících nebo z víry jako takové, ale na druhou stranu, že nevím, proč víru ze světa humoru vyjímat. Ale stejně si ty jejich zlobné reakce nedokážu vysvětlit, jen nad nimi kroutím hlavou.

Karel Šíp

Narodil se 1. června 1945 v Praze. Období dospívání strávil v Ostravě, kde jeho otec působil jako herec. Matka byla úřednicí. Po absolvování Střední průmyslové školy v Čimelicích se stal produkčním. Protože ho nebavilo nosit kazety a lákala ho tvůrčí práce, začal spolupracovat s tehdejší Československou televizí.
S Jaroslavem Uhlířem, s nímž se seznámil v hudební skupině Faraon, začal od roku 1978 moderovat písničkový pořad Hitšaráda a poté i další pořady: Šaráda, Galasuperšou a Klip-klap. Po roce 1989 byl scenáristou a moderátorem pořadů Horoskopičiny a Skopičiny, nyní má vlastní zábavnou show nazvanou Tyjátr a moderuje pěveckou soutěž Rozjezdy pro hvězdy.
Je autorem téměř dvou stovek písňových textů, mezi nejslavnější patří Čau, lásko, který napsal pro svou manželku, zpěvačku Marcelu Holanovou, a slova písně Když muž se ženou snídá, kterou zpívá Karel Gott. Výběr z jeho scének a textů vyšel knižně jako Ententýky, dvě hmoždinky.
Karel Šíp je ženatý, s Marcelou Holanovou mají syna Karla (1981) a žijí odloučeně. Rád jezdí na chalupu do severních Čech, kromě chalupaření hraje fotbal za fotbalový klub Amfora a tenis.

Nejznámější televizní pořady Karla Šípa

Hitšaráda
Písničkový pořad sestavený na základě hlasování diváků podobným způsobem, jak se to dělá dnes v Esu. Diváci rozhodovali o pořadí písniček, jednou za rok se pak vyhodnocovalo celkové pořadí. Karel Šíp s Jaroslavem Uhlířem propojovali písničky vtipnými komentáři, které většinou nepřesáhly dvě minuty. Hitšaráda se vysílala od roku 1978 do roku 1987.
Šaráda
První vlastní autorský kabaret Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Vznikla, když se tato dvojice osvědčila předtím v Hitšarádě a Galasuperšou. Její humor byl postaven na dialozích Šípa s Uhlířem, kteří byli zároveň herci i scenáristy. Silnou stránkou Šarády byla zejména hra se slovy a s jazykem.
Horoskopičiny
Pořad, do něhož si Karel Šíp zval hosty narozené vždy ve stejném znamení zvěrokruhu a vedl s nimi vtipné rozhovory. Pokračováním tohoto pořadu byly Skopičiny postavené na podobném principu. Karel Šíp se poté s Novou dohodl na novém typu autorského zábavního programu, který připravil k začátku roku 2002.
Tyjátr
Zábavní pořad, v němž můžete v současné době vidět Karla Šípa. Je založen na scénkách, tedy opět na dialogu. Autor, jenž je zároveň i účinkujícím, si k sobě vybírá různé partnery, například Josefa Náhlovského, Lucii Bílou nebo Martina Dejdara. Asi největší úspěch mají scénky s Jiřinou Bohdalovou.

Rozjezdy pro hvězdy
Zábavní písničkový pořad na Nově. Šíp není jeho autorem, pouze ho moderuje. Soutěží v něm tři dětské talenty a tři dospělí, zkouší vystupovat před televizní kamerou. Jejich výkony sledují a komentují profesionální hudebníci. Pořad se začal vysílat v roce 1997 a běží do současnosti, za tu dobu žádný z účinkujících nijak výrazně hudební žebříčky neovlivnil.


Karel Šíp a "vzorec na vtip".

Karel Šíp hraje tenis.

Karel Šíp.

Autoři:

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

  • Nejčtenější

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

21. března 2024,  aktualizováno  13:48

Vysíláme Rok začala herečka Anežka Rusevová hekticky: třemi divadelními premiérami, ve Studiu DVA a...

Podvod za půl milionu. Knihobot odhalil padělky knih tajemného autora

21. března 2024  13:30

Nepadělají se jen obrazy nebo bankovky, ale i knihy. Konkrétně vzácné, obtížně dostupné svazy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

Nechtěli ji mezi sebe, ale nedala se. Beyoncé vydala countryové album

29. března 2024

Zpěvačka Beyoncé vydala v pátek 29. března druhou část plánované albové „covidové“ trilogie. Po...

RECENZE: Způsob, jak umrtvit oživlé Kroky a skoky české animace

28. března 2024  16:15

Je to smutný paradox. V cyklu Kroky a skoky české animace sice mnohokrát zazní, že animovaná tvorba...

TRENDY V KLIPECH: Miss Kalousová demoluje auto, Boone láká na pražský koncert

28. března 2024  15:01

Bývalá Miss Andrea Kalousová přichází s novým klipem Sorry. Stál ji hodně sil a padlo na něj jedno...

Chceme podchytit tu jeho svobodu. Marek Adamczyk ztvární Miloše Formana

28. března 2024

Premium V chystaném letním představení Forman, které na červen chystá Letní scéna Musea Kampa k připomenutí...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...