O Jiřím Suchém je známo, že je „absolutní a notorický neslavič“, jak sám říká. „Měl jsem dědečka, který když měl narozeniny či svátek, vstával v pět ráno, namazal si chleba sádlem, odešel do lesa a vrátil se za setmění, aby ho nikdo nezastihl,“ vysvětlil pro iDNES.cz svůj vztah k ceremoniálům. Když ale v sobotu na slavnostním vyhlašování Cen Thálie přebíral za mohutného potlesku Národního divadla sošku za celoživotní mistrovství v kategorii muzikál, uvedl, že se na cenu těšil. „Potěšila mne skutečnost, že si někdo všiml mé práce, které jsem věnoval pětašedesát let,“ popsal dvaadevadesátiletý divadelník. Ceny si tedy váží.
Vy jste už od roku 2001 držitelem jedné takové Thálie, konkrétně Zvláštní ceny kolegia. Takové sošky většinou dostávají divadelníci, kteří už svou profesní dráhu ukončili. To ve vašem případě rozhodně neplatí. Nedostáváte tedy celoživotní ceny brzy?
No, to je pravda. Zatanulo mi na mysli, jestli mi nenaznačují, aby to už bylo všechno a že bych dál neměl. Ale to radši neotiskujte, aby to někdo nebral vážně.
Snad jsem Thálii nesebrala českým kolegyním, doufala dojatá Vášáryová |
Do Národního divadla vás vedle vnuků doprovodila i Jitka Molavcová, která si stejnou cenu odnesla před dvěma lety. Vystavíte je společně v Semaforu?
To určitě ne. Je to naše privátní věc. Divadlo je naše pracoviště a takové okázalosti si necháváme pro soukromí.
Thálii jste tedy v sobotu získal za muzikál. Jak se právě nyní tomuto žánru věnujete?
Poslední dobou jsem se obrátil tak trochu nazpátek. Když jsem si pro zajímavost začal na videu prohlížet naše starší hry, měl jsem u každé pocit, že bych to udělal jinak. Něco bylo zbytečně dlouhé, jinde se nabízela nová pointa. Prostě na každé i sebeúspěšnější hře jsem našel nějaké šmouhy. Tak jsem si říkal, že si na stará kolena usnadním práci. Ty hry jsem napsal před čtyřiceti lety a nikdo už je nepamatuje. Takže je budu křísit a zároveň aktualizovat. Žádnou z nich tedy nechci nastudovat v původní podobě, ale z mého nynějšího pohledu.
Zpívat jako Marta, ale neimitovat ji bylo nejtěžší, říká Holišová nad Thálií |
Co tedy nyní chystáte?
Právě teď připravujeme Poslední štaci. Tu jsme hráli v roce 1969, byla to vlastně i poslední štace Jiřího Šlitra, bohužel. Najednou se mi zdála aktuální. Nepojednává jen o nemocnici, která se ocitla ve špatných rukou, vidím v tom alegorii, že se v nich částečně ocitl celý náš svět. Jiří Menzel ji dokonce chtěl natočit jako film, k tomu ale už nedošlo, protože po roce 1969 spadla klec, já nesměl nic a on taky ne. Nová verze je asi ze čtyřiceti procent přepsaná, poněvadž jsem vyměnil i některé písničky.
A dále chystám úspornou hru pro tři: Jitka, Jiří Štědroň a já. Pracovní název zní Diskotéka, možná jej nechám. Taktéž budeme vracet Kytici, kterou chci trochu zkrátit, byla velmi, velmi dlouhá. To jsou mé plány pro tuto sezonu. Poslední štaci uvedeme už v polovině listopadu.
Thálii mají Savka či Pechlát, čestné trofeje Vášáryová, Suchý i Uhde |
Uvidí v novince diváci i vás?
Konkrétně v Poslední štaci jsem se rozhodl převzít roli Jiřího Šlitra. Jako by mi předal štafetu. Původně totiž on hrál primáře a já pacienta. Dnes bude pacienta hrát Michal Stejskal.
V Semaforu jste před časem oznámil návrat k formátu sedmi malých forem – jak se vám to daří naplňovat?
Horko těžko. Ale už máme nasbírané osobnosti, které s námi spolupracují. Ohledně historie písniček je to třeba Přemysl Rut, lidovou hudbu a Hašlera u nás hrají Šlapeto. Domluveni jsme i s Jiřím Dědečkem a Janem Burianem. Od ledna to ale povedeme ještě důsledněji, to bude všech sedm forem připravených. Každá z nich dostane své vlastní logo v programu i hledišti.
