Jiří Suchý a Jiří Šlitr přicházejí na scénu. „Tak, a jsme tu,“ říká Suchý. „Myslíš?“ odpoví Šlitr. Diváci se poprvé zasmějí, protože způsob, jakým Šlitr tohle slovo řekne, je neodolatelný. Dialog pokračuje.
„No ovšem. Soudím tak podle nástroje. Tohle je nástroj... hudební. To je piano... ano, to je piano, to je krásný piano značky... jo... Kocanda! To je známá značka. To muselo stát aspoň dvě stě korun. Že bys nám něco zahrál?“