Novinku pro Pražský komorní balet jste vybral přímo Vy?
Byl to můj nápad. Je to pár let, co jsem Felliniho La Stradu viděl v televizi a začal se o film i samotného Felliniho zajímat. Navíc jsem vyrůstal v cirkusové rodině, mám tedy k cirkusu blíž. Jako dítě jsem si to prostě prožil. Prostřednictvím tohoto příběhu se tedy opět mohu vrátit k dětství a cirkusu. Nabízel jsem toto téma různým souborům – a Pražský komorní balet zaujalo.
Přenesl jste tedy na jeviště i nějaké vlastní zážitky?
Jedna část trochu analyzuje, jaké to je být dvojčetem. Pracujeme podle našeho libreta, které inspiroval Felliniho film. Jinak ale jdeme svojí cestou.
Jaký vlastně máte názor na Pražský komorní balet?
Mimo Národní divadlo je to tady jediný soubor, který měsíčně platí tanečníky. Kvůli finančním problémům však v současnosti mají jen osm členů a ostatní musejí najímat z Junior baletu, tedy ze školy. Celé představení je proto přizpůsobeno možnostem, co máme.
La Strada Novinka Pražského komorního baletu v režii Jiřího Bubeníčka má premiéru v neděli 10. března v pražském Divadle na Vinohradech. Libreto, koncept a dramaturgii spolu s Bubeníčkem nachystala Nadina Cojocaru. V představení zazní původní filmová hudba italského skladatele Nina Roty. První reprízu zde diváci uvidí až 5. května. |
Co to znamená?
Já osobně jsem už udělal přes sedmdesát titulů a když pracuji pro velké divadlo, bývá standardem, že máte čtrnáct dní před premiérou k dispozici prostor, kde si to každý nachodí bez kulis a bez kostýmů. Pak se zkouší na jevišti, pak se přidají kostýmy, pak například orchestr… A až následně máte deset dvanáct až dvacet hodin času na samotné nacvičení.
Tady to ovšem všechno děláme ve dvou dnech, protože Pražský komorní balet takové možnosti nemá. A je to škoda, protože tento soubor je slavný a má velkou historii. Pavel Šmok vlastně u nás založil moderní tanec. Myslím, že Praha by si tohoto souboru měla vážit a podporovat ho.
Máte zkušenosti z celosvětových scén. Jaká je obecně úroveň zdejších souborů?
Soubory neporovnávám, nemám to rád. Každý člověk je jiný, každý soubor pracuje jinak, každý má ten harmonogram úplně jiný. Tento soubor je složený z osmi lidí a já jinak pracuji třeba se sedmdesátičlenným týmem, to se přece nedá vůbec porovnat.
Když mluvíme o těch zkušenostech, dá se v La Stradě vypozorovat rukopis nějakého vašeho oblíbeného režiséra, kterého jste za vaši dlouhou kariéru potkal?
Měl jsem vždy blízko k herectví. Možná je to tím, že jsem vyrůstal v Praze a byl zvyklý na zdejší vysokou kvalitu a vždy si tu rád zašel na činohru. Rukopis je čistě můj. Ovšem samozřejmě se do výsledku propisují i moje životní zkušenosti. Tancoval jsem na všech evropských scénách i v Americe, ta čtyřicetiletá kariéra tam musí být znát. Mám rád herectví a vždy jsem chtěl, aby představení bylo pravdivé. Aby divák cítil to, co cítím já jako umělec. A o to samé se snažím i jako taneční režisér a choreograf.
Jako Orfeus cestou z podsvětí. Končící Bubeníčkové se ohlížet nechtějí |
Když jsme spolu před lety mluvili, zrovna jste s bratrem chystali představení Orfeus, kterým jste končili aktivní kariéru. Spolupracujete po umělecké stránce i nadále?
Jako příští premiéru chystám na září do Národního divadla v Brně Cyrana z Bergeracu a právě tam mi brácha dělá jeviště, tedy chystá scénografii.
A jaké máte další plány?
Začátkem srpna budu v Praze, opět na Vinohradech chystat svoje první gala. Jmenuje se Bubeníček International Ballet Gala a přijedou na něj první sólisté z Drážďan, milánské La Scaly a tak dále. Světové hvězdy zde budou předvádět úryvky z mých choreografií. Divák se má na co těšit. Přál bych si, aby se taková akce stala každoroční tradicí.
A vzhledem k tomu, že mi v říjnu bude padesát, stále přemýšlím o tom, že bych v srpnu ještě zatancoval na jevišti. Kratičký duet nebo něco podobného. Ale to nechci slibovat. Když se v tomto věku snažím dostat do kondice, často se stane nějaký úraz, takže bych nerad někoho zklamal. Je to zatím jen nápad.
