RECENZE: Její pastorkyňa, v níž chlastá a smilní celá ves. A nic víc

Španělský režisér Calixto Bieito, jenž klasická díla zaplňuje násilím a sexem, inscenoval v pražském Národním divadle Janáčkovu Její pastorkyňu. Své pověsti dostál – ve špatném slova smyslu.

Když kdysi Bieito v zahraničí se svými postupy začal, bylo to skandální, přitahovalo to pozornost a určitě plnilo divadelní kasy. Skandál patří k divadlu, ovšem není skandál jako skandál… V pozadí musí být myšlenka, jenže Bieitovy práce, které jsem shlédla ať už živě či zprostředkovaně, neměly ani myšlenku, ani divadelní fantazii.

Pokud někdo někoho nemlátil, nebo někdo s někým nesouložil, tak režisér nevěděl, co a jak vyprávět, dokonce ani v dílech, v nichž je jistá brutalita už obsažena (jako například v norimberské inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu, která v rámci jednoho z janáčkovských festivalů hostovala v Brně). Pro mne osobně je to módní, nikoli moderní režisér.

Po Káti Kabanové, kterou v Národním divadle dělal před třemi lety, mi to znovu potvrdila Její pastorkyňa. Hraje se na prázdné scéně s pár rekvizitami včetně basketbalového koše a vzadu s ošklivým igelitovým závěsem. Jako divadelní prostor je to nicneříkající, třeba v porovnání s (v některých ohledech jistě též diskutabilní) inscenací, kterou pro Londýn vytvořil Claus Guth a kterou před časem odvysílal kanál ČT art.

Spíš Vašek než Laca

Především ale postavy připomínají jakési podivné blázny, kteří buď spadli z Měsíce, nebo utekli z léčebny. V prvé řadě Laca, u Janáčka „drsňák“, ale s charakterem. V inscenaci je to jakýsi pošuk, jenž na začátku v modré pracovní kombinéze přitáhne bednu, z níž vyndává tranzistorová rádia a rozmisťuje je po jevišti. Co to má znamenat? Místo mlýna vlastní rodina Buryjových logistické centrum? Odpověď nepřichází.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa

20 %

Národní divadlo Praha, premiéra 22. května 2025

Především ale Laca celé představení působí zcela prvoplánově jako retardovaný mládenec, spíš jako poněkud zestárlý Vašek z Prodané nevěsty… Števa je zase gauner v kožené bundě, Kostelnička připomíná vězeňskou dozorkyni, Jenůfa místní krasavici v krátkých žlutých šatech, která kouří a také si přihne z lahve alkoholu.

Postavy se herecky nevyvíjejí, vyjadřují se nepřirozeně přepjatě, hystericky a křečovitě, hlavně aby bylo zřejmé, že pije, kouří, smilní a mlátí se celá vesnice. Dokonce i Kostelnička se v druhém dějství před Števou svlékne do kombiné a snaží se ho svádět, ve třetím dějství si Rychtář místo prohlídky Jenůfčiny výbavy zaleze za účelem sexu s Pastuchyní pod stůl, načež ho při sboru Ej, mamko, mamko žárlivá Rychtářka začne mlátit kabelkou.

Režisér zřejmě uvažoval, kdo by ještě mohl koho mlátit a volba padla na Lacu, jehož na konci prvního dějství seřeže Stárek řetězem, za trest, že pořezal Jenůfu. Števa se pak pokouší škrtit Kostelničku. Ta zas Jenůfčino dítě usmrtí ranou pěstí – ještě dříve, než ho odnese strčit pod led.

Když se pak přizná ke svému činu, vytáhne revolver a všechny zažene – člověk by čekal, že nakonec obrátí zbraň proti sobě, což by určitou vlastní logiku mohlo mít. Ale nic se nestane. Takže když už má režisér nápad, neumí ho rozvést. Vypočítávat nesrovnalosti s libretem nemá smysl, byl by to dlouhý seznam. Ne vždy to musí vadit, pokud se tak děje ve jménu obraznosti, ale ta tu chybí.

A hlavně, cožpak sex a alkohol jsou samy o sobě tím hlavním v Její pastorkyni? Števa se sice opíjí, nebožtík muž Kostelničky byl alkoholik, proto ona chce svou schovanku Jenůfu ochránit, ale v popředí jsou spíš dávné archetypy a vzorce chování, jejichž porušování se v uzavřené komunitě, za vší její krojovanou parádou s hlučnými tanečními i zpívanými rituály, trestá. V Janáčkově světě ovšem nakonec vítězí možná zidealizovaná, ale každopádně lidskost.

Jenže Calixto Bieito zůstává u povrchní heslovitosti a lidská hloubka inscenaci chybí. Kdyby aspoň stvořil efektní divadlo, ale ani to ne. Důkazem je i závěrečná hudební katarze, při níž si Laca odvádí Jenůfu. Člověk by čekal silný obraz a vůbec to nemusí být doslovný odchod ruku v ruce – vždyť třeba ve slavné amsterdamské inscenaci Roberta Carsena se na oba aktéry snesl očišťující déšť.

V Národním divadle se Laca prstem jako malý kluk šťourá ve svatebním dortu a nakonec si s Jenůfou začnou dětinsky mazat těsto kolem po tvářích. Možná to je hravé, ale hudba kráčí někudy úplně jinudy a výsledkem je pocit banálnosti.

Příliš mnoho křiku

Nějaká ta procenta inscenaci zachraňuje orchestr, který vede norský dirigent českého původu Stefan Veselka. V dramatických i lyričtějších pasážích přiměřeně vypracovaná hra se poslouchat dá, ale pěvecky není inscenace na výši první scény.

Jakoby se hysterie a křeč promítla i do zpívání a výsledkem je příliš mnoho křiku. Pěvci tlačí na hlasy, neubránil se tomu dokonce ani tenorista jinak zvučného a jasného hlasu Aleš Briscein v roli Lacy. Tenoristovi Martinu Šrejmovi chybí pro Števu volnost, představě lehkovážného furianta jeho zastřený zpěv neodpovídá.

Ani sopranistka Alžběta Poláčková jako Jenůfa nepůsobila ve vypjatých pasážích uvolněně, nezní jí nižší poloha a hlas nemá atraktivní barvu. Kostelničku zpívala britská sopranistka Rosie Aldridge, která v urputném úsilí o dramatický výraz přepalovala do hysterického křiku či naopak nepřirozeně mečivého „mluvení“. Stařenku Buryjovku ztvárnila Eva Urbanová, ale v nižší hlasové poloze, v níž se part pohybuje, jen neslyšitelně šeptá.

Co si asi z takovéto inscenace divák odnese? Že na venkově se chlastá a smilní? Skoro by se chtělo sarkasticky poznamenat, že v Janáčkově rodné zemi, která je též vlastí slivovice, to opravdu, ale opravdu není objev. A nic víc inscenace nesděluje.