Připadá mi, že když jsem byl malý kluk, bývaly roční doby nějak opravdovější než teď. Letmá poznámka hlavního hrdiny vysvětluje podivuhodný název, který dostala nejnovější premiéra v pražské MeetFactory. Jasno lepo podstín zhyna jsou totiž zkomolené názvy ročních období tak, jak si je upravil asociální padesátník Ray žijící kdesi na irském venkově. Postavu ve svém debutu stvořila současná irská autorka Sara Baume.
V jediné náročné roli se v inscenaci režisérky Viktorie Čermákové představila Eva Salzmannová. Zvolit ženu do hlavní mužské role není pouhou uměleckou manýrou, pokud přijmeme fakt, že do postavy Raye promítla některé své pocity a starosti sama autorka. Ta se totiž na prahu třicátého roku života odstěhovala z Dublinu na irský venkov, aby přijala jeho životní styl i se všemi výhodami a nevýhodami.
V postavě Raye však šla mnohem dál, popsala jej jako podivuhodného člověka, který vyrůstal pouze s otcem, jenž mu celý život vštěpoval do hlavy, že je retardovaný a měl by se od ostatních držet dál. Syn si tak rozhled o světě udělal z rádia, televize a vlastních, zčásti úsměvných a zčásti děsivých úvah.
V MeetFactory tak nahlédneme do Rayova bizarního příbytku, kde lampu nad stolem drží pomocí tuny lepenky násada od koštěte. Kde nevíte, co jsou ještě věci denní potřeby a co už jen nasyslené odpadky, a kde je vlastně zmíněná lepenka všudypřítomná. Ray si vede sám pro sebe nepřetržitý monolog o světě, během toho neuroticky střihá umělohmotný ubrus, chlebíčky a prostě všechno, co mu zrovna přijde pod ruku.
Eva Salzmannová podává neuvěřitelný výkon, v hodině a půl nepřetržitého monologu hustí do diváků zdánlivě nesouvislou změť Rayových úvah, vzpomínek i nápadů. Zdá se až neuvěřitelné, že se něco takového dá vůbec naučit nazpaměť, a navíc pak publiku podat tak poutavě, jak to Salzmannová činí.
Jasno lepo podstín zhynaMeetFactory premiéra 8. října 2017 režie: Viktorie Čermáková hraje: Eva Salzmannová |
Její promluvy jsou rozděleny do čtyř částí podle zmíněných přezdívek pro roční období. Raye sledujeme v jeho příbytku, když si osvojí psa řečeného Jednooko a když vyrazí na výlet na pláž. „Ať jdu, kam jdu, všude jako bych měl na sobě skafandr, který mě od ostatních odděluje,“ říká Ray. Čermáková se Salzmannovou hlavního hrdinu skutečně stvořily jako místního blázna, ulepeného pobudu v šusťákovce či omšelém sáčku, který sice nikomu nevadí, ale kterému se zároveň každý obloukem vyhne.
V MeetFactory sáhli po zajímavé předloze. Debut Sary Baume, který mimochodem vyšel v češtině, nese především úžasný jazyk. Ne nadarmo také dostala Alice Hyrmanová-McElveenová Magnesii literu za překlad. „Labutě vypadají jako svatební šaty, kavka jako pytel na odpadky. Takhle lidé měří smysl života,“ zamýšlí se třeba Ray – sám „chlap jako balvan“ – nad tím, proč lidi dojaté smrtí labutě už tolik nezaujme smrt jiného ptáka.
Téma podané střídmou a srozumitelnou režií Čermákové asi do MeetFactory davy nenatáhne, výkon Evy Salzmannové by si to ale zasloužil.
