Režisér Claus Guth patří k předním operním tvůrcům naší doby, ale i on má na kontě inscenace různé úrovně – k horším patří třeba Pucciniho Turandot loni ve Vídni, k těm lepším Janáčkova Její pastorkyňa v londýnské Královské opeře Covent Garden, jejíž záznam nedávno odvysílala Česká televize.
A určitě i berlínská Věc Makropulos. Koneckonců jde o operu z 20. století, která se v něm i odehrává, takže jí nehrozí aktualizace v tom smyslu, jako některým jiným operám… Ale i toto dílo samozřejmě vyžaduje imaginaci, ostatně civilnost se v něm zvláštně prolíná s fantasmagorickým příběhem o elixíru mládí, jejž kdysi musela pozřít titulní hrdinka.
Důmyslná scéna i režie
Guth inscenaci postavil na kontrastu realistického prostředí advokátní kanceláře, divadelní šatny a hotelové chodby na jedné straně a na druhé imaginárního bělostného prostoru, v němž se Emilia Marty převléká do různých kostýmů, čelí samotě, vzpomínkám na dávný pokus, jehož se stala obětí, a strachu ze stáří. To na první pohled může zavánět banální názorností, naštěstí se takový pocit v průběhu inscenace nedostavil.
Jednak výprava i její proměny jsou opravdu důmyslně vymyšleny (součástí scénografie je třeba i výtah) a na jevišti Janáčkova divadla působily efektně. A především, Guth umí svoji práci – ve smyslu vedení herců. Jeho režie je precizní, do hudebního toku někdy až choreograficky zapracovaná, takže občas vzniká dojem, jakoby i osoby v reálném prostoru v sobě měly něco nereálného. Přitom v podstatě nikdo ani na chvíli nepřehrává, všechna gesta jsou perfektně dávkovaná.
Nuda se tedy nedostavuje, a to dokonce ani při výstupech přidaných postav mladičké dívky v krinolíně, či naopak staré dámy o holi, jež Emilii upomínají na minulost i budoucnost. To, co v různých operních inscenacích bývají nadbytečné berličky upozorňující diváka třeba na to, že hrdina v dětství trpěl, je tady režisérem mnohem lépe zapracováno do děje.
Hudebně dílo nastudoval dirigent Robert Jindra, berlínský orchestr prokázal své kvality, byť hlavně na začátku působila jeho hra jakoby zdrženlivě, méně dramaticky než by člověk očekával. Nicméně jde o špičkový operní orchestr, jenž všechny obtíže Janáčkova díla zvládal se ctí.
Zpívalo se v češtině, což je u konverzační opery problém, zde nicméně zmírněný angažováním hned několika českých pěvců. Basista Jan Martiník se dokonale převtělil do role Dr. Kolenatého, nervózního advokáta, kterého i srozumitelně a výrazně deklamoval.
Adam Plachetka byl samolibým, hlasově uhlazeným Jaroslavem Prusem a Aleš Briscein šviháckým Albertem Gregorem, kterého jasným a průrazným tenorem přesně zazpíval. Českou sestavu doplnil ještě tenorista Jan Ježek coby pomatený Emiliin ctitel Hauk-Šendorf.
 |
Ocenění však zaslouží i další sólisté, jmenovitě polská sopranistka Natalia Skrycka jako Krista, která tu byla víc než pouhá naivka, holandský tenorista Linard Vrielink jako Janek Prus či představitelé menších rolí strojníka a poklízečky Dionysios Avgerinos a Adriane Queirozová. Jisté potíže s intonací nelehkého partu solicitátora Vítka měl herecky jinak rovněž výrazný Stephan Rügamer.
Německá sopranistka Dorothea Röschmannová odvedla v titulní roli úctyhodný jevištní výkon – měnila se ze zlomené, téměř plešaté bytosti v charismatickou dámu či operní primadonu v kostýmu z opery Madama Butterfly, která využívá poslední síly, aby znovu získala elixír mládí. Její závěrečné gesto, kdy se po zničení receptu celým tělem napíná ke zlatavému světlu, jakoby vyjádřilo ideu inscenace – k životu patří i smrt.
K dokonalosti jejímu výkonu chybělo jediné – skutečně dramatický, deklamovaný zpěv. Röschmannová se v minulosti proslavila hlavně v mozartovském repertoáru, v němž zářil její plný lyrický soprán. Pokud časem dospěla k závěru, že může zpívat i dramatičtější role, tak v případě Emilie Marty je to omyl.
Při sobotním představení hlas nepříjemně přepínala, forzírovala, lyrické kouzlo zmizelo a skutečně dramatický její zpěv nebyl. Navíc o nějaké výrazné české deklamaci v roli, kde má váhu každé slovo, nemohla být řeč, což ale bude při zpívání v českém originále vždy potíž.
Orchestr s Hrůšou a Bartošem
Orchestr berlínské operní scény, neboli Staatskapelle Berlin, se v Janáčkově divadle představil i následující den, tentokrát na koncertě, který měl původně dirigovat hudební ředitel Státní opery Pod lipami Christian Thielemann. Kvůli zdravotním problémům však nemohl přijet.
Zaskočil za něj Jakub Hrůša, který před pouhými dvěma týdny na festivalu Janáček Brno účinkoval s Bamberskými symfoniky. Změnil se tak i program. Pokud se člověk těšil na dílo Arnolda Schönberga Pelléas a Mélisanda, mohl být zklamán, ale Staatskapelle Berlin, jedno z nejlepších německých těles, stojí za to si poslechnout v jakémkoli repertoáru.
S orchestrem vystoupil dle plánu český pianista Jan Bartoš, pouze místo Klavírního koncertu č. 2 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho zazněl Beethovenův Klavírní koncert č. 5, zvaný „Císařský“. Bartoš hrál známou a rozmáchlou skladbu niterně, vznosně, ale bez přehnaného patosu; kouzelně mu vyšla zvláště druhá, ztišená věta. Souhra s orchestrem fungovala bezvadně. Jako přídavek sólista zvolil – jak jinak – Leoše Janáčka, a to Frýdeckou Pannu Marii z cyklu Po zarostlém chodníčku.
V druhé půli zazněla Symfonie č. 1 Johannesa Brahmse, která svým způsobem jakoby navazovala na Beethovena, ostatně lze v ní zaslechnout ozvuky Beethovenových symfonií – třeba poslední věta připomene slavnou melodii z Beethovenovy „Deváté“.
Orchestr hrál štíhlým, měkce zpěvným zvukem, upoutával krásně sladěnými nástrojovými skupinami a vyvolával pocit pozorného muzicírování, které Jakub Hrůša dotvářel do výsledku, jenž zněl ušlechtile a s citovou hloubkou. S orchestrem ještě secvičil český přídavek – Dymáka z Janáčkových Lašských tanců. Akci Berlín v Brně lze považovat za nesporný úspěch.
