Do knižní tvorby, kterou režisér a herec Jan Kačer vydává v nakladatelství Eminent, nyní přibyl další kus. Uznávaný divadelník v knize Zadními vrátky pokračuje v nastoleném autobiografickém, lehce nostalgickém ladění, které spojovalo předchozí tři počiny.
Stočtyřicetistránková kniha sestává z šestatřiceti krátkých kapitol. Navazují na sebe jen volně, tvoří vlastně samostatné úvahy a vzpomínky. Kačer se zamýšlí nad stářím, nad světem a především vzpomíná na své blízké z rodinného i profesního kruhu. Vše činí s literární grácií a lehkým perem.
Jan Kačer je jednou z tváří a zásadních postav zlaté éry pražského Činoherního klubu, nepřekvapí proto, že nová kniha obsahuje několik vzpomínek na herce a další tvůrce, kteří nás nedávno opustili. „Když ses rozhodla odejít, zastavil se svět. Na několik okamžiků všechno úžasem strnulo. Tu chvíli ticha jsi využila a odjížděla jsi na kole se svým tatínkem. Smáli jste se a zpívali. Cinkala jsi na zvoneček,“ začíná Kačer krátkou kapitolu „Jako šafránu“ věnovanou Libušce Šafránkové.
Do Abrháma foukal vítr a on jen někam romanticky koukal, vzpomíná Kačer |
Když slavná herečka loni v červnu zesnula, vzpomínal Kačer pro iDNES.cz na první chvilku, kdy ho oblíbená herečka zaujala. Bylo to v roli Barunky v Babičce, když v závěru filmu běžela a volala: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela.“
„To byl okamžik, kdy jsem si sám pro sebe řekl, že na ni nikdy nemohu zapomenout. Byl to talent, který jí někdo nahoře přisoudil, to se nemohla někde naučit,“ uvedl tehdy. K tomuto momentu se vrací i v knize: „Libuško Šafránková, Libuško, řekneme to včelkám,“ píše závěrem pohnuté kapitoly.
Lanďák, Koďour, Abrc a Somr
Kačer vzpomíná i na moment, kdy se do Činoherního klubu přišel na jeho režii poprvé podívat uznávaný režisér František Vláčil. „Myslím, že jsme po tom toužili všichni, kdo jsme měli to štěstí vyskytovat se trochu kolem filmu. Lanďák, Koďour, Abrc, Somr, dámy nepočítaje,“ uvedl na adresu slavného režiséra. Každý z jeho silné generace si prostě chtěl zahrát ve filmu tvůrce slavné Markety Lazarové.
„Seděl na čestném místě uprostřed první řady. Dírou v kulise jsem pozoroval jako ostříž známky souhlasu, nadšení či pochybnosti,“ popisuje Kačer Vláčilovu návštěvu v divadle, která však valně nedopadla. „Víš, bratříčku, mně tam chyběl detail,“ řekl prý režisér režisérovi po skončení.
„Filmař Vláčil potřeboval divadlo filmovat, vidět někomu do očí a vzápětí sledovat celek,“ uvažuje Kačer nad Vláčilovým pohledem zpětně. Sám se ostatně objevil ve filmařově dalším klenotu: historickém snímku Údolí včel. A byl to právě Kačer, kdo Vláčilovi do druhé hlavní role doporučil tehdy málo známého Petra Čepka. „No dovol, ten vypadá jako maďarskej Hun! Copak ten může hrát českýho kluka?“ zněla prý Vláčilova první reakce. „A pak se sešli a spřátelili a měli se nekonečně rádi,“ dodává Kačer.
Z natáčení Údolí včel přidává ještě vzpomínku, jak si během jedné ze scén zarazil trn do nohy a jak pro následné komplikace museli s režisérem vyhledat doktora v Prachaticích. „Mladíček sotva opustivší univerzitu zděšeně sledoval, jak mu do ordinace vpadl maltézský rytíř s rozvážným mužem, žádajícím rozsáhlý chirurgický zákrok,“ popisuje Kačer. Vláčil však prý doktorovy rozpaky rázně utnul: „Jsme rytíři, řežte!“
„Mě i doktora zákrok pekelně bolel, ale Františkovo charisma nás zcela ovládlo,“ vzpomíná Kačer.
