Slovenský dramatik Viliam Klimáček napsal hru Dračí doupě přímo pro Dejvické divadlo a jeho dva herce, Ivana Trojana a Davida Novotného. Spolu s nimi hrají ještě Martin Myšička, Klára Issová a Klára Melíšková.
Oba hlavní charaktery pojmenované podle svých představitelů, jsou ve věku, kde se poprvé začíná sčítat poměr životních výher i pádů. Zatímco David selhal více v rodinném životě (má za sebou nevydařené manželství), Ivan zase schopnosti kvalitního chirurga vyměnil za rentabilnější, ovšem podstatně podřadnější "dealování" zubních kartáčků.
"Nejvíc mě na hře přitahovala právě rovina generační. Je vám přes čtyřicet, něco máte za sebou a něco ještě před sebou. Ve Viliamově textu je tato situace dramaticky zvýrazněná onou událostí před dvaceti lety, která postavy žene ke specifickému jednání," říká Karel František Tománek, pro nějž je Dračí doupě první režií v Dejvickém divadle, scéně, kterou jinak zná důvěrně jako letitý dramaturg a pro niž napsal také hru o beatnících KFT Sendviče reality.
Při práci na Dračím doupěti si tak vyměnil roli s režisérem a uměleckým šéfem divadla Miroslavem Krobotem, který inscenaci poskytl dramaturgickou oporu.
Chybí nám mýtus
Jednou z možností, jak se vyrovnat s krizí středního věku, může být i únik do fantastických světů: kus se jmenuje podle českého názvu stolní hry na hrdiny Dungeons and Dragons, kterou hrají převážně dospělí po celém světě. Ivan se navíc učí elfsky, David zase klingonsky – tedy umělé jazyky fantasy světů.
"Měl jsem vymyšlený a postavený příběh bez použití motivu Dračího doupěte. Pak se mi reálné postavy spojily s typy ze hry – trpaslíky, barbary či hraničáři – právě proto, že každý máme nějaké charakteristické vlastnosti, schopnosti či nedostatky," říká dramatik Viliam Klimáček, jehož rozmach fantasy fenoménu fascinuje.
"Patrně nám chybí silný mýtus, ideje a étos, že si vytváříme paralelní světy se všemi těmi úžasnými animacemi," přemýšlí Klimáček.
Na jevišti se v poslední čtvrtině inscenace skutečně Dračí doupě hraje. Neměl dramatik Klimáček a režisér Tománek obavy, zda starší generace, nezasažená fantasy kulturou, bude vůbec rozumět tomu, co se před ní odehrává? Klimáček poukazuje na fakt, že v Česku existuje široký fanklub i povědomí o hře, a dodává: "Navíc si myslím, že je dobře, pokud zůstává určité tajemno."
"Já sám jsem na začátku zkoušení nevěděl, co je to přesně Dračí doupě. Osobně bych tedy nevsadil na to, že to všichni v publiku vědí," uvažuje Tománek. "Jde o hru na hru, ale snažíme se ji hrát s vědomím souvislostí a podle všeho tomu diváci rozumějí," dodává režisér.
Hráčské motivy z Dračího doupěte mají totiž v textu více než jen ozdobnou funkci. Ukazují totiž na praktiky nejrůznějších psychologických testů, kterými firmy prověřují vlastnosti a protistresovou odolnost svých zaměstnanců, často v extrémních podmínkách. Karla Františka Tománka zaujal motiv samotného hráčství jako "schopnosti riskovat, vyhnat věci do krajnosti a přijmout výsledek, ať je jakýkoliv".
Tománkova úprava se také poměrně odchýlila od původního textu, nabízí například zcela jiné vyústění. "Viliam napsal Dračí doupě jako hru, kde se prolíná dramatická linka s linkou mytologickou. Během čtení jsme velmi podrobně rozebírali motivy a psychologii postav a dostali jsme se trochu jinam. Nechtěli jsme jeho text popřít, ale přečíst očima našich životních zkušeností," dodává režisér.
