Zprávu o odchodu výrazné postavy českého divadla sdílejí na sociálních sítích divadelní publicisté. „Sbohem, jedinečný pane profesore,“ napsal například Luboš Mareček. Informaci pak iDNES.cz potvrdilo přímo pražské Divadlo Na zábradlí.
„Jeho nekonečná a nevyzpytatelná dadaistická hravost a radost ze hry, specifický mluvní projev a mimořádná vystoupení (geniální představení jako Haprdáns, Cesta do Úbic nebo Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra) z něj v mých očích už dávno udělaly mého nejoblíbenějšího tuzemského divadelníka,“ dodal Mareček.
Publicista tak zmínil nejslavnější Vyskočilovy hry. Ty většinou neměly pevný tvar, byly založené na improvizaci s diváky a podle jejich reakcí se měnily představení od představení. Vyskočil v nich dokázal využívat své znalosti z psychologie. Vedle herectví a režie na DAMU totiž právě psychologii a pedagogiku vystudoval. V psychologii se soustředil na mladistvé delikventy, už během školy působil v diagnostických ústavech. Pedagogiku i psychologii posléze na AMU i učil.
Autostop podle Vyskočila je výraz svobody nejen toho, kdo mával |
Od přelomu padesátých a šedesátých let se však pražský rodák plně vrhl na umění. Už od roku 1957 uváděl v Redutě spolu s Jiřím Suchým takzvané text-appealy, tedy specifická divadelní představení složená z hudby, četby a scének, která měla přitáhnout diváky do divadel a kterými oba divadelníci přispěli k následnému rozvoji fenoménu divadel malých forem.
Vyskočil pak v roce 1958 spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, kde působil jako herec, režisér i umělecký šéf. O pět let později pak opět v Redutě založil své Nedivadlo. Spolu s ním zde vystupovali Leoš Suchařípa či Pavel Bošek. Právě zde rozvíjel výše zmíněné improvizace.
Sbohem, jedinečný pane profesore
Ivan Vyskočil 27.4.1929 - 28.4. 2023
Jeho nekonečná a nevyzpytatelná dadaistická hravost a radost ze hry, specifický mluvní projev a mimořádná vystoupení (geniální představení jako Haprdáns, Cesta do Úbic nebo Křtiny v Hbřvích aneb Blbá hra) z něj v mých očích už dávno udělaly mého nejoblíbenějšího tuzemského divadelníka... Zůstáváte stále náš Malý Alenáš!!!! R.I.P.
„My jsme to dělali hlavně proto, že v tom pajzlu, kterému se říkalo Reduta, nebylo možné nic jiného než vylézt na pódium a na tom jednom čtverečním metru se pokusit, aby ti, co ani nebyli diváci, co byli tanečníci, kterým se nedostávalo parketu, přestali smutnit, že nemohou tančit, že nemohou ani dojíst řízek,“ citovala před lety jeho slova publikace Nedivadlo Ivana Vyskočila.
Od 70. let se Vyskočil podílel na recitálech Evy Olmerové a učil herectví na dnešní Konzervatoři Jaroslava Ježka. V Malostranské besedě pak během normalizace, kdy měl omezené možnosti umělecké tvorby, pořádal Kuchyně Ivana Vyskočila. Zde s ním vystupoval například Přemysl Rut. Vedle divadelní činnosti se Vyskočil tu a tam objevil i ve filmu. I když se jednalo spíše o menší role, zanechal takto stopu v téměř dvaceti filmech od nové vlny 60. let až do roku 2006. Filmoví si diváci jej patrně vybaví jako nerudného kunsthistorika Syřištěho z komedie Kamarád do deště.
Zahrál si ale i v Němcově klasice O slavnosti a hostech, Chytilové Faunovu velmi pozdním odpoledne, hrabalovském Něžném barbarovi či Svěrákovu Akumulátorovi I. Naposledy se před kamerou objevil opět pro Věru Chytilovou v jejím snímku Hezké chvilky bez záruky z roku 2006. O tři roky později o něm pak Pavel Kolaja natočil životopisný snímek Krajina osudu.
Ivan Vyskočil jednoznačně patří mezi nejvýznamnější postavy českého divadla a nejosobitější postavy české kultury vůbec. Jeho umělecká tvorba a improvizační postupy inspirovaly vedle dalších Václava Havla, Petra Lébla či Jaroslava Duška. Od roku 1990, kdy se po pádu komunismu mohl plně vrátit ke své umělecké činnosti, na DAMU učil na katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou sám založil.
Vedle divadelní a pedagogické činnosti se Vyskočil věnoval i psaní. Kromě povídkových sbírek vydal například prózu Kosti či knihu pro děti Malý Alenáš.
