Už víte, v jakých šatech pojedete na festival do Karlových Varů?
To ještě zdaleka nemám vyřešené.
Není to příležitost udělat si radost a koupit si opravdu nějakou luxusní záležitost? Něco od Diora nebo od Kláry Nademlýnské?
Klidně bych do sebe nějaké peníze vrazila, ale zatím na to nemám čas. Cenu dostanu při slavnostním zakončení festivalu, takže to bude ve velkém sále… Takže, vy myslíte, velká róba?!
Záběr ze zkoušek hry Audience u královny
O ženách se říká, že jsou marnivé. Připadala jste si někdy tak?
Tohle bohužel moc neumím. Mně stačí, když sháním nějaký kostým do divadelní inscenace. Bývá to pro mě klopotné, takže mě pak ani nenapadne, že bych ještě sháněla něco pro sebe.
Kdy jste si posledně u zrcadla řekla: Teda, Ivo, to vůbec není špatný...?
Jsou to chvilky. Ale musí být šero a nesmím mít po ruce brejle (smích).
A kdy byl tedy ten pohled do zrcadla pro vás příjemný?
Když se mi kvůli inscenaci Audience u královny, kterou hrajeme v Národním divadle, podařilo shodit dvanáct kilo. Před rokem totiž, když jsem si na videích všimla, jak Alžběta II., kterou tam hraju, byla v mládí štíhlá, nařídila jsem si odříkavou dietu. Nevážila jsem se, ale centimetr kolem pasu je jedno kilo a já musela u sukní a kalhot zabírat šest čísel na každé straně. Hlavně mě těší, že jsem pro svoje nohy lehčí. Jak nenosím ten dvanáctikilový batoh, všechno se mi dělá snáze. A je fakt, že i šaty, které jsou mi v tu chvíli volné, vypadají na mně šikézněji než předtím, když mi byly akorát. Třeba právě ty, co jsem měla na udílení Cen TýTý.
Týdeník TémaVychází v pátek  Jaké je to bydlet s oběma dcerami a jejich rodinami pod jednou střechou? Jak o ní dcery pečují? Dozvíte se v týdeníku Téma. |
A ty jste sehnala kde?
Jsou to šaty s příběhem! Když přišla pozvánka na TýTý, řešila jsem opět tu tak častou otázku: „Co si vezmu na sebe?“ A pohledem jsem se zastavila u kabátu z brokátu. Dala jsem to na sebe a bylo mi to velké. Tak jsem to pozapínala a všelijak opásávala. Nakonec jsem zjistila, že když si k tomu koupím dobré kalhoty a když to nechám skoro rozepnuté, že by to šlo. Pak jsme vyšli s Karlem Gottem na obálce nějakého časopisu a všichni mi to chválili. Přitom šaty byly z látky koupené do kdysi zamýšlené inscenace také o Alžbětě, ale té první, historické. Ta se nakonec vůbec nehrála.
Proč?
Nedohodla jsem se s autorkou na úpravách textu. A když výtvarnice trvala na své vizi, že to mám hrát v kimonu, to už na mě byla až moc velká avantgarda a utekla jsem z toho. Zbyla mi ta látka, kterou jsem si potom koupila se záměrem, že si hru jednou nastuduji po svém. Nádherný hedvábný brokát. Po patnácti letech jsem se začala obávat, že se mi ten vzácný materiál ve skříni proleží a odvezla jsem jej ke své dvorní kostýmní výtvarnici Mile Vrzalové do Turnova a ona mi z toho ušila kabát, sako, sukni a ještě trochu zbylo.
V inscenaci Audience u královny máte asi deset kostýmů. Řešila jste, jestli vám sluší?
Říkají mi, že ano, ale ještě častěji mi říkají, že jsem Alžbětě podobná. Kolega Igor Orozovič, který tam hraje premiéra Johna Majora, dokonce říkal, že jsem jí podobná víc než ona sama sobě.
Zdá se mi, že na fotografiích z té inscenace jste opravdu podobná spíše jí než sobě.
Nesnažím se, abych jí byla podobná. Původně jsem se chtěla inspirovat jejími gesty a držením těla, ale režisérka mě nabádala, abych ji nekopírovala. Vizáž jsme se samozřejmě napodobit snažili. Máme stejný styl účesu, nemáme nijak výrazně odlišné rysy. Při líčení používám růžovější tělku, protože ona má vždycky takový nádech dorůžova. Má výrazné tmavé oči, to nemám, takže jsem si ze začátku výrazněji líčila oči i obočí, ale už jsem od toho upustila. Musím říct, že jsem si ji zamilovala.
18. března 2015 |
