Isolda je zde sestrou Oněgina
Proklamovaná autorská inventura tria grandiózních hudebních příběhů a ohledávání romantických pocitů v optice dneška je jistě nekonvenční nápad. Výsledkem je však vývar z kolosálních romantických látek, nevyužitých motivů a vykleštěné muziky.
Scenáristicky místy neohrabaná a dramaturgicky neujasněná podívaná tady není prostým komprimátem tři gigantických oper. Šimáček si vypůjčil náznaky charakterů hlavních hrdinů (Tristan miluje kamarádovu manželku Isoldu, která je sestrou Oněgina). Šéf policie Scarpia z Toscy je tady zkorumpovaným Náčelníkem a zároveň velkým milovníkem opery, který v honbě za zločinem upouští muzikologická moudra o svém oblíbeném divadelním žánru.
Scarpia prostupuje jako ztělesnění ironického a cynického zla celým dějem. Scénář je však místy kostrbatý v dialozích a banální v črtách některých figur, které jsou tady víceméně do počtu (Leona, Evženova asistentka).
Brněnští strůjci této podívané vyrukovali se jménem scenáristy Guillerma Arriagy jako inspiračním. Ale mistrné architektuře filmových snímků Amores Perros, 21 gramů či Babel se vyprávěcí postupy Con amore nepřibližují, i když se snaží o podobný efekt prostupujících se či slévajících se příběhů.
Diváka čeká roztodivné balábile, v němž často nepřirozeně kroužené situace a rychlené vztahy paradoxně spíše brání divákovým emocím, které umí romantická opera z publika až marnotratně dolovat.
"Opera je souborem spousty protichůdných složek, které mají sklony ke konfliktu," prohlásí v nemocnici postřelený Náčelník. V inscenaci Con amore ovšem střety možných konotací příliš nefungují a k uměleckým srážkám významů často nedochází. Scenáristická, režijní i herecká roztěkanost a neujasněnost celku je totiž ani nemůže nabídnout.
Ve finále sice není nouze o kupu mrtvol demonstrujících různé podoby a oběti lásky, ale případné pohnutí obecenstva naráží často na samoúčelné či překombinované konstrukty inscenátorů. Zálibu režiséra Plachého ve filmových dotáčkách, z nichž kape krev a slzy, lze brát už více jako režijní manýru než autorský styl.
Povedená je scéna
Problém představuje také hudební výbava večera. Vyrvané několikaminutové kousky z velkých ploch mistrných originálů se v této rychlomozaice nesklenou v uchvacující krásu. Jejich dramatický náboj nedostává adekvátní prostor, aby mohl tuto hudební krásu naplno rozvinout.
Nejde tady sice o operu, ale o scénickou koláž, která však s jejím patosem, katarzí a emoční pompou chce pracovat. Ať už je tento obrázek míněný vážně či v programové poťouchlosti a potutelnosti autorského sdružení Střežený Parnas, výsledek je vágní.
Uznání lze vyjádřit tříúrovňové scéně Daniela Dvořáka, která rámuje toto operní trojkloubení. Moderní divadlo se pochopitelně může z fungujícího starého materiálu pokusit sklenout provokativně nové a zadírající se tvary korunované naléhavou intenzitou dnešního pohledu.
Tvůrčí ambice však v případě Con amore v Brně zůstaly spíše bezobsažné a matné. Romantika ani muzika tří nádherných oper k sobě totiž brněnské inscenátory nepustily. Mučedníci lásky z hudebních veleděl devatenáctého století v kabátech současníků působí v této verzi neživotněji a překombinovaně.
Con amore
Autoři Stanislav Moša, Jiří Šimáček, Zdenek Plachý.
Uvádí Národní divadlo v Brně, režie Zdenek Plachý, premiéra 16. dubna
HODNOCENÍ MF DNES 30%
