Herec, zpěvák, šansoniér, dramatik, moderátor. Na otázku, kým je vlastně nejvíc, odpovídá Igor Šebo, že pořád ještě neví. Ale že mu učarovalo divadlo, ví slovenský rodák žijící v Praze a pracující v Polsku zcela jistě.
Je pravda, že jste k divadlu doslova utekl?
Ano, je. Taky jsem musel z domu.
Ale vystudoval jste estetiku. Jak jste se od teorie dostal na jeviště?
Na scéně jsem stál mnohem dřív. Původně jsem se totiž hlásil na režii, ale nepřijali mě, tak jsem tajně obeslal všechny slovenské scény, jestli nedělají konkurzy, a odepsali mi jen z Prešova. A hned mi tam ohlásili: My tady děláme i zpěvohru, chystáme třeba West Side Story, musíš se naučit zpívat.
Co tomu říkali doma?
Dlouho nic nevěděli. Podal jsem přihlášky i na práva a medicínu, a až toho dne, kdy otec vytáhl auto, že mě poveze na přijímačky, jsem oznámil: Já nikam nejedu. A vytáhl jsem papír s potvrzením z prešovského divadla. Načež tatínek prohlásil: Tak si sbal kufr a běž. Což jsem hrdě udělal.
Igor ŠeboVystudoval estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Deset let úzce spolupracoval s Miroslavem Horníčkem. |
To zní docela romanticky.
Možná, jenže mi nedošlo, že jsou zrovna divadelní prázdniny, takže jsem neměl kam jít, týden jsem spal na lavičce v parku nebo po kamarádech. Naštěstí prešovská sezona začínala kvůli zájezdům dřív než jinde, takže pak už jsem měl kde bydlet, jako vyhozeného z domova mě litovali, nosili mi buchty, ale taky jsem dostal prvních pár vět textu a učil se zpívat. Nevěděl jsem nic.
Co tím myslíte – nic?
Naprosto vůbec, ale vůbec nic. Když mi třeba řekli, že jsem pod tónem, nechápal jsem, kde, pod čím že jsem? Ale díky Věře Petruškové, která si mě vzala do parády, mě to začalo zajímat a mám od ní průpravu, jejíž váhu mi po letech potvrdila i věhlasná pěvkyně Edita Gruberová. Naučila mě od základu samé potřebné věci, které vám jinde neřeknou.
Například?
Například mi při zpěvu dávala knihu na hlavu nebo před ústa svíčku, kterou jsem nesměl sfouknout. Učila mě, že se nezpívá směrem nahoru, ale dopředu. Že mám dýchat jako miminko, tedy břichem. Ukázala mi rehabilitaci hlasivek. A protože paní Petrušková dělala i dramaturgii, dala mi občas napsat nějakou drobnost a s plánem, že ji vystřídám, až půjde do penze, mě poslala studovat estetiku. Vážně jsem se tam po škole vrátil, tehdy tam byli Marián Geišberg nebo Anna Šišková a hrály se tam malé zázraky, jaké se v závětří daleko od centra daly i za totality vyzkoušet. Třeba československá premiéra muzikálu Malované na skle i Paraplíčka ze Cherbourgu, která uvedl nejdříve New York, pak Paříž a jako třetí Prešov. Odešel jsem, až když se tam změnilo vedení, a zkusil rozhlas.
Jenže moderátor si přece nezazpívá?
To přišlo časem. Abych nemusel na porady, dělal jsem na oplátku všechno, co bylo potřeba, živé vysílání i rozhovory. S Jiřinou Jiráskovou, Ljubou Hermanovou, s Marií Rosůlkovou nám prošlo dokonce povídání o pánubohu. Tyhle divadelní dámy si mě předávaly dál, a když se jednou v šatně paní Jiráskové po sté repríze monodramatu Strašidla sedělo a zpívalo, řekla mi: Zazpívejte, pane doktore! Vznikla nahrávka a už to šlo dál, Pavel Cmíral ji předal panu Brabcovi, ten mi dal nazpívat svou skladbu Přítel aplaus, pak mě oslovili další autoři, do roka jsem měl v rádiu patnáct nahrávek a nakonec i vlastní jevištní recitál.
Takže jste se stal zpěvákem?
Ne, tak konečně začalo to moje divadlo. Zpěvák je Karel Gott, já vypravuji příběhy, potřebuji lidem něco sdělit.
A kdy přišla éra s Horníčkem?
Po rozdělení republiky jsem zjistil, že doma bych neměl co dělat, a zrovna v té době mě pozvali, abych zpíval na Horníčkově vernisáži v Plzni. Ztýral mě tenkrát děsně: Buď zpívejte, nebo se ptejte! Vychutnal si mě, až později mi došlo, jak pevně to měl v rukou. Načež za pár dní volali, že pan Horníček si to se mnou chce zopakovat. A pak jsme spolu vystupovali dvanáct let.
To už je skoro jako manželství. Co jste za ta léta o Horníčkovi zjistil?
Jen výjimečně byl naštvaný, a když už, tak jedině na sebe. Nikdy nikoho nepomlouval, i když třeba jen někdo v autě kritizoval, co zas dávají v televizi, řekl pouze: Tak to vypni. Vymyslel, že si mám s písničkou sednout na rampu, a pak mi líčil, že podobně dělali předscény s Werichem. Zastával heslo „Víš, co chceš říct, a hledáš způsob, jak se k tomu dostat.“ Nikdy si nic nepřidával, vždy říkal jen pravdu a každý večer hrál pro publikum, jako by to bylo poprvé.
Svěřil vám někdy, proč si vás vybral?
Mně ne. Ale jednou mě jmenoval spolu s Janem Werichem a Jiřím Sovákem, to je nejvyšší pocta. A jindy zase na zájezdu, kde s námi byla i jeho manželka, mě ve dvě ráno zavolali na pokoj jako svědka, že se rozvádějí. Horníček si totiž odmítal vzít papuče s odůvodněním, že už sedí na posteli, tudíž je to zbytečný mezikrok. Druhý den jsem od nich na podtácku našel vzkaz: Máme tě rádi.
Skoro stejně dlouhé „manželství“ vás nyní váže k polským kolegům. Proč se traduje, že umějí muzikály lépe než my?
My neumíme dobře ani operetu. Ale odpovím vám otázkou: Proč je tak dobrý zrovna Pavarotti? Vysoké c přece umí zazpívat kdekdo, jenže on do toho vloží emoci. A přesně tak vypadá muzikál Jesus Christ Superstar v Polsku: i tomu poslednímu sboristovi jeho výraz věříte. Oni se netváří, oni sami tomu musí uvěřit. Opravdový muzikál je prostě divadlo, ne přehlídka popových tvářiček jako u nás.
Kde jste polské přátele objevil?
Na festivalu šansonů v Záhřebu jsem potkal dvě Polky, které přesně tohle uměly. Nepřišly ukazovat, jak zpívají, ale sdělovat. Stačila jedna píseň a lidi už stáli. Taky o sobě říkaly: My nejsme zpěvačky, ale herečky! Párkrát jsme společně vystoupili v Praze, pak jsem si napsal monodrama Moje past, na představení s nimi přišel i ředitel jejich divadla a povídá: Tak nám napište něco, kde byste mohli vystupovat dohromady! Stalo se, hru Pomalu a ještě jednou hraje Teatr Rozrywki v Chorzowě už dvanáct let. Což není žádná okrajová scéna, nýbrž konglomerát Katovic, který obnáší tři a půl milionu lidí, uvádějí tam Evitu, chystají Sunset Boulevard. Hru převzala i Varšava, objednali si další texty, sám jsem v Polsku už i režíroval a pokračujeme dál.
Jak lavírujete mezi češtinou, slovenštinou a polštinou?
Pragmaticky. Když hledám slovo, vyberu si ho v jazyce, kde je nejkratší.
Liší se i polský divák od českého?
Ano. Naše publikum si říká, co to na tom jevišti dělají, polské nejdříve přemýšlí, proč to dělají, než je odsoudí. Mají tam i festivaly, kde zpívají herci; u nás po Haně Hegerové nemůže Lásko prokletá převzít někdo jiný, u nich se i v SuperStar ptají soutěžících: Proč zpíváš právě tohle, co nám tím chceš sdělit? Tohle musíš zásadně vědět – zato jestli máš hlas, nás nezajímá.
Takže Poláci školí i v televizi talenty pro hudební divadlo?
Přesně tak. Muzikál je divadlo, opera je divadlo i ta přehlížená opereta je divadlo. Musí tam být vidět, že jde o život, a divák tomu musí věřit.
Zjevně jste si našel svou parketu, střídal žánry, hostoval jste dokonce v Divadle Spejbla a Hurvínka...
... to trvalo sedm let, a jak mi slíbila jeho ředitelka Helena Štáchová, byl jsem jediný živý mezi dřevěnými.
Ale také jste napsal několik divadelních a rozhlasových her, vydal osm CD, naposledy k poctě Dušana Pálky – dá se tedy říci, že jste si splnil sen, za nímž jste odešel s kufrem?
Víte, jako dítě jsem měl jiný sen, chtěl jsem být truhlářem. Všichni se mi tehdy smáli. A ještě dnes se přistihnu, jak je mi líto, že to neumím. Opravit třeba jako restaurátor vlastními rukama starožitný stůl, byl bych šťastný jak blecha.
Potlesk vám nestačí?
Jistě, potlesk je příjemný, jenomže pomíjivý. Potřeboval bych něco stálého, hmatatelného, něco, na co si můžete sáhnout jako na ten zachráněný stůl. Tak si alespoň pro představení sám vyrábím loutky.
