Vedle dramatického přednesu svá videa zdobí i původní hudbou, originální znělkou a rekvizitami ve stylu „co byt dal“. Krátké děsuplné příběhy čerpá z knihy Sto hororů ve sto slovech, do které skupina autorů přispěla povídkami dodržujícími hranici sta slov včetně názvu. Knihu v roce 2016 vydalo nakladatelství Netopejr.
„Hned mě trklo, že to je skvělý formát pro YouTube videa, protože každý ten horor je zhruba na dvě minutky. A přišlo mi, že je to něco jiného, než dělají všichni ostatní. Bral jsem to jako takový večerníček pro dospělé. A taky mě bavilo, že jde o české autory,“ popisuje herec svou domácí tvorbu.
Orozovič přiznává, že jej žánr hororu baví. „Rád ho využívám i v písních. Nemyslím jeho béčkovou podobu, ale především atmosféru. Staré hororové povídky nebyly jen o řezání končetin, ale o dokonale vystavěné atmosféře a strachu z neznáma, záhrobí, duchů, nadpřirozena… Dnes je tyhle tóny těžké v nás najít,“ uvažuje.
Herec předpokládá, že pokud ho nepřekvapí výrazný zájem, s návratem k normální práci s natáčením přestane. „To by musel být takový divácký ohlas, jako když pak museli Bobbyho Ewinga vrátit do Dallasu. Mám pocit, že videí na netu je tolik, že je to trochu nošení dříví do lesa,“ zamýšlí se.
„Ono se to nezdá, ale jeden díl zabere i několik hodin. Musí to být bez jediné chybičky. Paradoxně je na tak krátký útvar potřeba víc koncentrace a každé zaváhání je hodně cítit. Takže jeden horor točím několikrát. Do toho vždycky musím přestavět kus bytu a pak ještě ke každému dílu nahrávám naživo hudbu…,“ popisuje náročné přípravy.
Na závěr každého videa zařadil herec větu, že „video vzniklo v karanténních podmínkách z přirozeného uměleckého přetlaku“.
„Myslím, že spousta umělců to objevilo jako novou možnost komunikace s publikem a nové pole, kde se dá tvořit. Hodně nás divadelníků technice úplně neholduje a jsme konzervy. Já v první linii. Ale nějak jsem se během karantény hecnul a natočil několik písní a spoustu dalších věcí, protože prostě nějaký tvořivý pud zvítězil,“ popisuje herec.
„Ta zkušenost nezmizí. A možná se tak živé divadlo přiblížilo lidem, kteří do něj normálně nechodí a bude tuhle platformu nějak dál využívat,“ uvažuje dále a jako příklad dává fenomén přenosů divadelních představení v kinech.
V podobných bojových podmínkách a omezeních by jej přitom lákalo natočit i něco většího.
„Ale mám spoustu jiné práce a rozjetých věcí. V tom ‚bytovém‘ omezení je nějaké kouzlo. Omezené možnosti vždycky plodí zajímavější věci. Když pak můžete mít štáb a úplně všechno, často se to rozplizne. Děje se to i hollywoodským režisérům,“ zamýšlí se herec, který vedle Národního divadla působí i v souboru Cabaret Calembour. „Zrovna plánujeme červnové představení. Bude pro živé publikum, ale chceme ho zkusit streamovat. Sice už nebudeme v karanténě, ale pořád je dost omezená kapacita v hledišti a diváci přišli o hodně repríz,“ popisuje.
Diváci ho dále mohou vidět v Divadle pod Palmovkou, kde 9. června uvedou reprízu Bezrukého Frantíka. „Jinak já osobně žádné jiné představení nemám. Ale ještě dotáčíme jeden hudební projekt s Calembourem pro internet a s Davidem Matáskem jsme na záchranu jedné kavárny natočili takový skečový miniseriál Pracanti. A přijal jsem další výzvu a jedenáctého července vystoupím s hudebním programem na Jurkovič Open Air festivalu,“ odhaluje Orozovič další aktivity.
„První představení pak bude v srpnu Lazarus. A hudební výkop plánujeme i v Národním, kde třetího září na Střeleckém ostrově zahraje naše kapela ‚Základní kameny úrazu‘. Už teď zkoušíme. A do toho už zkoušíme Idiota. Takže žádné flákáním,“ dodává herec.
Zatím je na YouTube k vidění šest strašidelných příběhů.
