RECENZE: Mozart na psychiatrii. Idomeneo bloudí na cestě do hlubin mozku

Opera Národního divadla zahájila sezonu premiér Mozartovým Idomeneem. A opět pozvala katalánského režiséra Calixta Bieita, jehož nedávná inscenace Janáčkovy Její pastorkyně jednostranně akcentovala násilí a sex. Jak se pověstný provokatér vypořádal s dílem z 18. století?

Idomeneo je považován za první z řady skladatelových mistrovských oper, Mozart ji psal na objednávku panovnického dvora v Mnichově, formálně ve stylu nazývaném opera seria – s jejími většinou mytologickými náměty, ustálenými druhy árií a také smířlivými konci.

Že není lehké Idomenea režírovat, se ukázalo i na předešlé inscenaci Národního divadla roku 2010, uvedenou ve Stavovském divadle, kterou režíroval japonský divadelník Joshi Oida. Největší konflikty se totiž odehrávají v myslích postav.

Především krétského krále Idomenea, jenž během návratu z dobyté Tróji slíbí bohu Poseidonovi obětovat prvního člověka, jehož potká na pevnině, pakliže mu vládce moří pomůže v bouři. Jenže náhoda chce, že tím člověkem se stane jeho vlastní syn Idamante. Opera nicméně nabízí i jevištní efekty, ať už to je bouře, či mořský netvor.

Netvora má každý v sobě

Nová inscenace je umístěna do Státní opery a je na místě otázka, proč tam a ne v divadle, jež je s Mozartem bytostně spojeno. Ale to nakonec není rozhodující. Idomenea lze hrát výpravně (jako třeba v inscenaci Metropolitní opery odvysílané roku 2017 do kin), ale i minimalisticky, s využitím náznaků a symboliky (z takovýchto, dnes už „klasických“ pojetí dostupných ve virtuálním prostoru lze doporučit třeba inscenaci ze Salcburku z roku 2006).

O minimalistický přístup se zjevně Bieito pokusil a dlužno uznat, že tentokrát se obešel bez explicitního násilí. Děj zasadil mezi systém částečně a efektně průsvitných a posuvných bloků, a čitelná byla i jeho snaha zdůraznit právě vnitřní, vědomé i podvědomé konflikty postav.

Takže oním netvorem, jehož každý nosí v sobě, jsou projekce znepokojivě působících částeček lidského mozku. Jiné, naštěstí jen úsporně využívané záběry, ať už batolat či z válečných filmů, ovšem zavánějí triviálností.

W. A. Mozart: Idomeneo

50 %

Národní divadlo, premiéra 25. září 2025 ve Státní opeře

A je to právě rozpor mezi banální názorností a nesrozumitelnou provokativností, který inscenací prolíná. Jakoby režisér nedokázal najít „střední“ cestu. Proč například padají seshora bílé plastové kanystry na vodu? Proč sboristé hází různé věci do obrovských bílých tašek a proč do nich protagonisté zalézají? Proč Elettra (italská verze bájné Elektry, která též pobývá na Krétě) na závěr spáchá sebevraždu tak, že strčí hlavu do kabelky? Jiné jevištní obrazy jsou zase jasné přespříliš, jako kytičky na stěně či tabulky s nápisem „Vrah“, které sbor pověsí na krk Idomeneovi.

Vládce čili manažer s aktovkou

Největší problém ale je, že vypjaté herectví, k němuž režisér dovedl aktéry, překračuje háklivou mez, kdy výsledek ještě působí přirozeně a kdy naopak začíná být nechtěně směšný a popírá samotnou výchozí koncepci.

Měla jsem totiž pocit, že už se nekoukám na sice trpící, ale nikoli choré (tedy v rámci natolik „bláznivého“ žánru, jakým je opera a v jejím rámci ještě opera seria) postavy z Mozartovy opery, ale na chovance psychiatrické léčebny, kteří hrají Mozartovu operu.

Přes některé dobré nápady, jako když Idomeneo ve vzteku roztříští sošku Poseidona, nebo přes obratné aranžmá sborových scén není na co se dívat, také kvůli ošklivým civilním kostýmům, které se okoukají za pár minut. Nejvíc ze všech podivná žlutá souprava trojské princezny Ilii – asi to měl být vězeňský mundúr, když je na Krétě vězeňkyní. Což je ovšem výtvarné sdělení na „první dobrou“.

Když se Idomeneo poprvé objeví poté, co se zachránil z moře a má na sobě otrhaný kabát, je to ještě víceméně logické, ale proč se pak změní v úředníka v obleku s aktovkou? Operní postavy, často vladaři, stylizovaní do manažera s aktovkou, patří do sbírky klišé „moderní“ operní režie. I když v tomto případě je fakt, že aktovka je vlastně notebook, ale když už, dal se jistě využít nápaditěji.

Hysterie hrdinek není křik

Orchestry v pražských operních divadlech většinou hrají solidně, což je případ i Idomenea, kterého nastudoval německý dirigent Konrad Junghänel, zabývající se převážně hudbou 18. století. Ale operu dělají především zpěváci. Americký tenorista Evan LeRoy Johnson v titulní roli má od přírody zvučný hlas, ovšem zvláště „běhavým“ pasážím chybí v jeho podání technická vytříbenost, hlas postrádá větší vřelost a zaoblenost, zní ploše a bezbarvě.

Ruská sopranistka Jekatěrina Krovatěvovová coby princezna Ilia na svůj nevyrovnaný hlas nepříjemně tlačila, soprán Petry Šimkové-Alvarez v roli Elettry postrádá zvuk, takže místo aby se dramaticky rozpínal, tak zůstává „zaseknutý“ v jedné fádní výrazové rovině; obtížnou árii na konci opery pěvkyně natvrdo prokřičela. Jenže hysterie operních hrdinek nerovná se křik pěvkyň.

Pokud jde o kombinaci zvučnosti a hlasové kultivovanosti, nejlépe si vedla Švédka Rebecka Wallrothová coby Idamante, v podkladech Národního divadla vedená jako mezzosopranistka, ale znějící jako světlý soprán. Z hlediska odlišení této mužské role (původně psané pro kastráta) od ženských postav to tedy nebylo moc divadelně účinné.

Opera Národního divadla za svého současného vedení už předvedla ještě větší průšvihy než je Idomeneo, který by jako metaforické putování do hlubin lidského mozku mohl být zajímavý. Jevištně i pěvecky ale zůstal někde na cestě.