Historické drama Smrt Pavla I., jehož autorem je slavný ruský symbolista Dmitrij Merežkovskij, vyšlo přesně před stoletím. Merežkovského nejoceňovanější dramatický text nyní v režii Hany Burešové „oprášili“ v Městském divadle Brno.
Hra z posledních tří let života ruského imperátora se na tuzemských jevištích naposled objevila v roce 1920. V titulní roli zavražděného cara exceloval velký český herec Eduard Vojan. S odstupem téměř devíti dekád se ke hře vrátil činoherní soubor z divadla, které svádí houfy diváků zejména muzikály.
V repertoáru scény (někdy až zbytečně osočované z komerčně nadbíhavé rozezpívané produkce) se objevil dramaturgicky zajímavý, režijně působivý a divácky náročný kus. I přes bezmála povinné poukazy divadelníků na nadčasovost textu však diváka čeká zejména efektní historický obrázek.
Poutavé špiclování v zákulisí mocných, zpečetěné neodvratným mordem, je divácky třaskavější než avizované podobenství o hroutících se krutovládách.
Úspěšný tandem
Režisérka Hana Burešová ve spolupráci s dramaturgem a životním partnerem Štěpánem Otčenáškem vytvořila pro Městské divadlo Brno už čtvrtou inscenaci se zdejší činohrou. Tandem Burešová–Otčenášek už dříve stvrdil v Brně pověst vynalézavých divadelních „archeologů“: přišel s rokokovou komickou operou, mysticky zaníceným barokním dramatem i klasicistní tragikomedií inspirovanou antickým mýtem.
V Čechách a na Moravě zapomenuté či vůbec nehrané texty byly divácky často náročným, ale jedinečným oživením zdejší nabídky, ve které dominují divácky zavedenější tituly. Trio inscenací, z nichž každou dekoruje nějaké divadelní ocenění, stojí za připomínku.
Vtipně si Burešová poradila s operou Kamenný host aneb Prostopášník na donjuanovské téma. Italové Vincenzo Righini a Nunziato Porta s tímto kusem v roce 1776 předešli Mozartova proslulého Dona Giovanniho o jedenáct let.
Z hudební morality o svůdci, jenž propadl ďáblu a jehož osud ke konci 18. století děsil nejenom nevěrné diváky, vyrobila režisérka hravou harlekyniádu. Nápaditě i poučeně využila postupů commedie dell’arte. Divadlem na divadle žertovně zarámovala slavný donjuanovský příběh o cestě do pekel.
Hodně inscenační odvahy bylo zřejmě třeba k uvedení v tuzemsku nehrané tragédie Znamení kříže od španělského velikána Pedra Calderóna de la Barca. Předložte nábožensky vlažnému publiku košaté veršované drama, v němž hlavní roli hraje všudypřítomný kříž, jeho mocná síla a symbolika...
Komplikovaný děj autor protkal drastickou krutostí v náboženském balení. Burešová na jeviště přenesla adekvátní míru barokního patosu, aniž překryla či zatemnila mocné duchovní poselství hry. Výpravná inscenace si vysloužila nominaci na Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku 2005, kterou proměnila za hudbu Vladimíra Franze.
Stejné uznání se opakovalo i v případě následující tragikomedie Amfitryon, kterou přebásnil Heinrich von Kleist podle antické pověsti i podle následné Molierovy stejnojmenné satirické veselohry. Burešová z klasického titulu s „božsky“ obelstěným paroháčem vydolovala rozpustilou švandu i melancholické tóny o hledání pravé identity či proměně iluzí v realitě kolem nás.
Éra intrik a soubojů
A letos hned počátkem nové divadelní sezony Burešová zamířila do starého Ruska. V tragédii Smrt Pavla I. vylíčil roku 1907 Dmitrij Merežkovskij poslední tři roky života ruského cara – despoty i slabocha, který byl roku 1801 zavražděn a na trůně vystřídán svým synem Alexandrem I.
Na rozdíl od předchozích brněnských látek Burešové se tady rýsuje ponurý obrázek plný intrik a mocenských soubojů, ze kterých navrch vzlíná osobní tragédie protagonisty. Přízračně nasvícená i nalíčená inscenace sází na kontrasty: dějinné i divadelní.
Despota v podání Erika Parduse se zprudka mění v zuřivého tyrana, hysterického střečka či dětinského milence. Účinné dramatické napětí vzniká mezi povinným zbožňováním nevypočitatelného cara a pikli svobodomyslné šlechty. Aristokracie osnující převrat proti samovládci není však příslibem demokratičtějších pořádků, ale tlupou lidí, kteří se bojí o svá koryta.
Z ansámblu se herecky daří Eriku Pardusovi měnícímu pružně grimasy i rozpoložení. Líbivou polohu slizkého intrikána obešel Igor Ondříček jako hrabě Pahlen lavírující mezi službou panovníkovi a vlasti. Zajímavou studií rezignované upozaděné ženy je carevna Ireny Konvalinové.
Více než milou perličkou je dvojrole Michala Nevěčného. Pavlova fascinace pruským vojenským drilem je v inscenaci až cítit. Z carových napoleonských oblečků, z pudrově bílých paruk (kostýmy Zuzana Štefunková) či z vojenských pořadovek vane výmluvný armádní odér. Padnoucí uniformy, mnohde mrtvolně bledé líčení dotahují režisérčino vidění.
Burešová inscenuje tragédii náladového cara místy i groteskně. Přípravu převratu ožralými šlechtici a nastávajícími vrahy vykreslila s až pobavenou jízlivostí. Urození lidé pitvorně mění pořádky hubou zkřivenou flaškou vodky.
Přízračnou atmosféru tříhodinového večera dotváří rozvleklé, ale funkční přestavby. Geometrizující scénu Tomáše Rusína funkčně krájejí bílé zástěny a panely, za nimiž tu probleskávají svíce, tu se míhají stíny. Ale náladu inscenace nejvíc posiluje všudypřítomná hudba Vladimíra Franze, který využil třeba spinet nebo citace pravoslavných zpěvů.
Burešová v Brně vzkřísila další zajímavý text. Vytvořila vcelku uměřenou, sugestivní, ale ne křiklavou inscenaci o zajímavé historické postavě, která byla stejně nevyzpytatelná jako zákruty moci.
Dmitrij Merežkovskij: Smrt Pavla I.
Městské divadlo Brno. Režie Hana Burešová, hudba Vladimír Franz, hrají Erik Pardus, Irena Konvalinová, Petr Štěpán, Evelína Jirková a další. Délka 180 minut.
Hodnocení MF DNES: 80%
