Je dobře, že se tyto večery strukturou navzájem příliš nepodobají, ten poslední vznikl v režijní péči Lídy Engelové. Střídají se v něm vlastně tři stylové roviny: vzpomínky na životaběh i hereckou kariéru, oživované dokumentárními fotografiemi, živé ukázky hereckého typu protagonistky a konečně interview, při němž je herečka podrobena všetečným otázkám své snachy Zuzany Maléřové, známé autorky hereckých "zpovědí".
Důležitějším spoluhráčem Bohdanové je však značně mladší Jan Dolanský, který hned při vstupu vyvolává (jako rytíř de Grieux) hereččinu nejslavnější prezentaci, Manon Lescaut. Jevištní sbližování obou kolegů má dobře gradovanou atmosféru, dojde i na nabídku tykání, což oba sehrají sdostatek přesvědčivě, že lze podlehnout dojmu opravdu autentické situace.
Dolanský pak přátelsky prezentuje některé hereččiny oblíbené texty (od Ferlinghettiho, Thákura, ale i jejího literárně aktivního tatínka), předvede s ní část hry Johna Murella Poslední léto (kde vystupují Sarah Bernhardtová a její sluha-společník pan Pitou).
Divadelně nejsilněji však zapůsobí úryvek z Rojasovy Celestiny, v níž Bohdanová ztvárnila vitální a moudrou kuplířku. Protagonistka odpovídá na dotazy Zuzany Maléřové inteligentně, ale tempo inscenace v těchto momentech poněkud vázne, alespoň tomu tak bylo při mnou navštívené repríze.
Po finálové výměně dopisů mezi spisovateli George Sandovou a Gustavem Flaubertem (B. B. účinkovala v pásmu inspirovaném touto korespondencí před časem ve Viole) jsme pozváni na dynamizovanou výstavu hereččiných obrazů, pochopitelně promítanou.
Vcelku pozitivní dojem z dobře se doplňujících, rozdílných temperamentů Bohdanové a Dolanského poněkud narušuje hudební složka. Mohu McCartneyho Yesterday i Krylovo Děkuji (úvod a finále benefice) poslouchat vlastně kdykoliv, ale tentokrát se podle mne oba songy s duchem večera absolutně míjejí.
Barevný život
Národní divadlo – Kolowrat, Praha. Scénář Blanka Bohdanová s inscenačním týmem, režie Lída Engelová, scéna Ivo Žídek.
Hodnocení: 60 %
