Málo vděčné úlohy "záskokáře" se ujal člen činohry slovenského Národního divadla Emil Horváth.
Od režiséra Michala Dočekala to byla dobrá volba; v Česku neokoukaný herec tolik neprovokuje k porovnávání.
V obtížném úkolu vytvořit totožnou a přesto svébytnou postavu navíc Horváth obstál se ctí.
Přesto se jistému srovnání těžko ubránit. Horváth Rösnera nekopíruje, byť režie pochopitelně modeluje postavu stejně.
Zatímco Rösner s vyštěkáváním replik a úsečnými pohyby působí od začátku jako hrůzu budící autorita, Horváthův drobnější, křehčí Harpagon je jaksi laskavější a zároveň ve výrazu expresivnější.
Je více ovládán zhoubnou láskou ke kasičce a naopak postrádá notný kus zlomyslnosti, s níž Rösnerův Harpagon přistřihával svým dětem křidélka. Rodinnou situaci má proto méně pod kontrolou.
Rovněž slovenština zní českých uším vlídně. Jen kdyby ji ostatní herci neparodovali: rušilo to jinak pěkně pohromadě držící představení.
