Jaký je prostor Nové Spirály? Můžete popsat jeho specifika?
Specifikem je už sám ten prostor. Široko daleko naprosto ojedinělý. A inspirativní, vybízí ke spoustě nápadů, které tam lze uskutečnit. Naše Madisonské mosty zde budou takovým pokusným králíkem, dosud se totiž ve Spirále žádná činohra nedělala. Uvidíme, jak to půjde. Souhlasila jsem i proto, že já od dětství miluji cirkus a zdejší kruhová scéna mi právě cirkus připomíná. Hrát divadlo na tři sta šedesáti stupních totiž přináší velkou výzvu. A zdejší atmosféra je něco mezi chrámem a vesmírnou lodí.
A jak se tedy v této lodi-chrámu zkouší a hraje?
Je to samozřejmě úplně jiné. Za svou hereckou kariéru jsem prošla všemi možnými prostory od kostelů, přes sýpky, fotbalové hřiště až po pláž. Hrála jsem prostě všude, kde se dá; jsem v tomto ohledu trochu pankáč. Z toho jsem tedy strach neměla. Spíš cítím zodpovědnost. Madisonské mosty jsou titul, který všichni znají díky slavnému filmu. Budeme tedy čelit srovnávání. Ovšem z toho se nesmíme zbláznit, protože dramatizace vznikla dle románu a ne dle filmu.
1288× zde ukřižovali Ježíše. Prozkoumali jsme unikátní zázemí Spirály |
Někteří diváci prý budou moci během představení na několik minut přímo vstoupit do děje. Jak to bude vypadat?
Ano, zrovna máme po generálce, kde jsme měli za tímto účelem pár statistů. V jedné scéně se hrdinové Francesca a Robert ocitají v italské restauraci. A právě tito diváci mohou v tento moment vstoupit na scénu a ocitnout se jako hosté v kavárně. Dostanou sklenku dobrého nápoje a můžou si s námi i zatancovat. Stanou se tedy na chvíli součástí představení.
Jak jste už naznačila, ten příběh proslavil především film s Meryl Streepovou a Clintem Eastwoodem. Mají se diváci těšit na něco podobného? Nebo jste se pokusili o nějaké jiné ztvárnění?
Textově doba odpovídá. Samozřejmě by se to dalo přepsat, ovšem pak by se výjimečnost obou postav ztratila. Náš příběh se tedy odehrává v 60. letech. Ovšem, co se výtvarné stránky týče, pojala to Eva Jiřikovská nadčasově. Celá scénografie a kostýmy jsou prostě přizpůsobené Nové Spirále.
Součástí představení by měla být i světelná show a videomapping. Co se tam bude promítat?
Činoherní představení je samozřejmě závislé na hereckých výkonech, ovšem některé situace – emocionální či fyzické – jsou podpořené právě těmito efekty. Videomapping nám tak umožní doslova vstoupit do nitra člověka. Specifické je to i tím, že každý divák tak představení uvidí úplně jinak.
Jak se vám spolupracovalo s režisérkou Viktorií Čermákovou?
Já se s Viktorkou znám – a teď řeknu úplně příšerné číslo – asi čtyřicet let. Tedy ještě z dob A Studia Rubín, ze kterého vzešli herci jako Ondřej Pavelka, Eva Salzmannová, Jirka Štrébl, Luboš Veselý a tak dále. Od té dobu jsme však nespolupracovaly. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme stejně staré, tak nám to téma Madisonských mostů – tedy jedné jemně stárnoucí paní – rezonuje.
A co Jan Révai?
S Honzou jsme spolu dosud nehráli, netočili a vlastně se ani neznali. Bylo to naše první setkání a o to těžší, že jsme k sobě museli najít cestu v rámci tak citově intenzivního příběhu. Honza je ale skvělý parťák a máme spoustu společného: oba máme koně a jsme dobrodruzi. Takže jsme do toho skočili volným pádem.
Prozradíte ještě, co dalšího v divadle chystáte?
V lednu bych měla na Nové scéně v Laterně magice zkoušet představení Pluto s Radimem Vizvárym a Ančou Polívkovou. Bude to v podstatě klauniáda. Radim Vizváry byl nejlepší žák mého otce a už si mnoho let slibujeme nějaký společný projekt. Tak k němu dojde na hranici mého důchodu a já doufám, že to ještě fyzicky zvládnu. A dále s Evou Leinweberovou chystáme černou standupovou komedii na téma pohřebnictví. Dokonce jsme kvůli tomu vstoupily do spolupráce se Správou pražských hřbitovů. Premiéra by měla být v krematoriu. Pokud se dožijeme (smích).
