Vladimír Železný opět familiárně vede jednostranné debaty s televizními diváky, Stanislav Gross se omlouvá a hledá strýčka Vika, Jiří Paroubek větří další únorový puč, Mirek Topolánek by rád byl celé Evropě Karlem IV. a Petr Nečas nejistě přijímá úřad premiéra. Tvůrci původní hry Po sametu si jako materiál vybrali rubriku týdeníku Respekt Stalo se, kde editor Ivan Lamper pravidelně sestavuje specifický výběr událostí uplynulého týdne.
„Jsou to asi dva tisíce normostran textu. Věděli jsme, že to má svébytnou poetiku, která stojí na řazení vět, opakování refrénů,“ popisuje dramaturg Jan Tošovský, který pomáhal režiséru a autorovi hry Jiřímu Adámkovi s výběrem těch správných částí z pětadvacetiletého archivu.
Většinu času tak mluví herci jen úsečnými větami rubriky. Se stejnou samozřejmostí a důležitostí v hlase popisují pády našich vlád a premiérů i newyorských Dvojčat, příchod „sestry másla“ Ramy, vstup do NATO, fotbalové mistrovství Evropy v roce 1996 či zrození opoziční smlouvy.
Tvůrci téměř dvouhodinovou hru poctivě rozdělili podle let. „Pak nastoupila taková koncepčnější práce, kdy se dalo vysledovat, že ten který rok má nějaké téma,“ vysvětluje Tošovský.
Herci si role politiků či dalších známých českých tváří užívají. „Jsou to průvodci. Proměňují se v politiky, novináře, občany, úředníky – zastupují nás všechny,“ říká Adámek. „Společnost se probouzí po čtyřiceti letech spánku a přichází do světa, který se strašlivě změnil a ona s tím neumí zacházet,“ popisuje úvod dramaturg.
„Pro mě je frustrující, jak se na těch pětadvacet let zmocnili veřejného prostoru Václav Klaus a Miloš Zeman,“ vyjmenovává další důležité postavy hry Taťjana Medvecká, která se objeví hned v úvodu.
Testováno na studentech
Nejde však přitom o lacinou satiru, ze hry spíše mrazí. „Saša Rašilov si smlsne na Železném a Paroubkovi,“ popisuje Tošovský. „Neimituje je, nějakým instinktem vystihne jejich podstatu,“ dodává.
S nějakou touhou po zadostiučinění či snahou konečně se s politiky vypořádat prý tvůrci ani herci netrpěli. „Režisér nám říká, že to nesmí být parodické, měl by vznikat humor v kontextu,“ upozorňuje Medvecká. Sama je pyšná, že se dramaturgie ND do tak nezvyklého projektu, který oživují i hudební výstupy, vůbec pustila.
Na čtvrteční zkoušce sedí v jevišti i několik současných studentů, na kterých si Národní divadlo novou hru testuje. A z jejich reakcí je poznat, co už zažili a co znají spíš jen zprostředkovaně. Režisér Adámek si s nimi po představení sedne, aby poznal pohled „nezúčastněných“.
„Ať jsou šťastní, že žijí v tak převratné době, naše léta byla šedivější,“ vzkazuje jim Medvecká. Po pondělní sváteční premiéře se hra objeví na Nové scéně 24. listopadu.
