Na oslavu otcových šedesátin se sjedou do honosného hotelu nejbližší příbuzní - prarodiče, děti a jejich partneři, respektive partnerky. Při hostině na povrch vyplují dávné rodinné viny, pokrytectví a traumata, jež v závěru vyvrcholí rejem trýznivých prozření a přiznání. Sonda do rodinných vztahů a tragédií byla původně natočena autentickou metodou dle manifestu skupiny Dogma. Thalheimer tento princip převádí do divadla tak, že ke stolu, kolem kterého se vše odehrává, pozval i část diváků, kteří jsou tak hostině přímo účastni.
Stůl není jen místo pro hodování, ale stává se i otevřeným jevištěm, na němž se postavy setkávají, milují, nenávidí. Je vlastně pustým ostrovem, operačním sálem, místem, kde se lidé fyzicky i psychicky obnažují, kde se vyjevuje skrytá tvář pravdy. Blízkost herců i reálná hostina - během inscenace se všem pozvaným včetně diváků podává celovečerní menu plus závěrečná snídaně - způsobovala až fyzické vnímání všeho dění.
Nebývalé jevištní prostředky vyžadovaly tedy i jiný typ přijímání a "podávání" divadla. Inscenace se odehrává v téměř reálném čase, herci jsou nuceni opustit obvyklý prostorový distanc; musí hrát přímo na tělo, "z očí do očí". Některým se to daří víc, některým méně, většina scén a hereckých výkonů však působila dostatečně autenticky, a tudíž věrohodně. Z herců, kteří se s úkolem nejlépe vyrovnali, jmenujme představitele otce a matky, Albrechta Goetta a Reginu Jeskeovou. Navenek po celý čas chladní, cyničtí a přezíraví, postupem doby však dokázali stále více odhalovat svou vnitřní rozlomenost a faleš. Ukázali, že typ důsledné stylizace pomocí jednoduchých gest a postojů je pro takový způsob do reality vlomeného divadla vhodný. Obdobně působily i představitelky snad všech ženských rolí, zatímco jejich mužské protějšky - zvláště Mario Grünewald jako Michael - chvílemi přehrávali a jejich akce tak působily strojeně. To neplatí o představiteli hlavní role Peteru Moltzenovi, jehož Christian byl z hamletovského rodu na hraně šílenství tápajícího dítěte, které zná pravdu, ale bojí se jí, utíká před ní. Když se však odhodlá, je jeho čin přes všechnu způsobenou bolest očistný.
Nebylo jednoduché sledovat soustředěně celou více než tříhodinovou inscenaci. Některé sekvence byly rozvláčné, využití velkoplošného videa skýtalo víc možností. Přesto diváci byli svědky zážitku, který opět posunul hranice "kamenného" divadla do sfér, jež zatím zůstávaly otevřeny alternativním souborům.
|
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Oslava (Das Fest). |
 Divadlo na stole. Staatsschauspiel Drážďany přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka adaptaci dánského filmu Rodinná oslava. |
