RECENZE: Tady žijí draci. Continuo si pohrálo s neznámem i jarní nejistotou

Hic Sunt Dracones. Hic Sunt Leones. Dvě věty, kterými dle legend dávní kartografové vyplňovali na mapách místa neznámá. Tedy: Zde jsou draci. Zde jsou lvi. Režisér Pavel Štourač, ústřední postava žánrově těžko uchopitelného Divadla Continuo, první z obou vět vetkl do názvu nejnovějšího představení.

Záběr ze zkoušek představení Hic Sunt Dracones | foto: Divadlo Continuo

Pověstné draky zde taktéž umístil do krajin neprobádaných. Nejde však o vzdálené ostrovy či kontinenty, místa neznámá leží podle tvůrců i v našich hlavách. Případně v pokojích, které ráno opustíme a necháme v nich všechny své noční sny i můry.

Continuo sídlící ve Švestkovém dvoře na okraji jihočeských Malovic se v novince drží svého specifického, léta budovaného stylu. Před diváky se postupně postaví čtveřice dívek, aby v reji těl, končetin, ale i zvuků, krabic a pleskajících kusů hlíny nabídla zajímavou výpověď. Hraje se o samotě, strachu, ale především o nejrůznějších úhlech pohledu. 

Výmluvně působí moment, kdy si jedna z performerek položí hlavu na stůl, aby si ji podložila rukou. Za chvilku se zpoza stolu zvedne ruka druhá a třetí... Podobně silně, skoro až strašidelně vyznívá motiv, kdy si herečky nasadí masky na zadní část těla a sednou ke stolkům tak, že jejich nohy nahrazují ruce.

Představení Hic Sunt Dracones je v takových okamžicích těžké a drásavé. Soubor se vůbec propadá do tíživých hlubin: kouty, odkud jednotlivé perfomerky vystupují, jsou tak nějak temnější, hudební doprovod (Jakub Štourač) úspornější a tísnivější. Jako by se ve Štouračově aktuální tvorbě odrazila ona jarní nejistota a strach z neznáma, které v jistou chvíli svíraly celý svět.

Hic Sunt Dracones

Divadlo Continuo

premiéra 13. června 2020

režie: Pavel Štourač

hrají: Sara Bocchini, Nicole Nigro, Kateřina Šobáňová a Natália Vaňová

Hodnocení­: 75 %

I přes celkově tmavší odstíny však Hic Sunt Dracones nemíří do vysloveně depresivních vod, diváka nechce strašit. Ani nejsilnější chvilky totiž neopouští jistá divadelní pitoresknost, která připomíná, že ač s rouškami, jsme stále jenom v hledišti, že nic z toho, co vidíme, nemusí být skutečné.

Continuo zaplnilo další prázdné místo na pomyslné mapě své tvorby. A Pavlu Štouračovi patří obdiv, že i po letech dokáže přicházet s novými a novými obrazy.