Herz obchází kolem Godota

S příslibem ojedinělých inscenací, které se nepodaří "protlačit" na domovskou scénu, zahájil pražský Činoherní klub provoz svého miniklubu. Koncem září sem z Ungeltu přesunul hru Vincent s Ondřejem Vetchým v hlavní roli. Druhým klubovým trumfem se mělo stát Beckettovo Čekání na Godota. Realizaci zastřešila pětice známých jmen - režisér Juraj Herz, manželský pár Bára Hrzánová, Radek Holub plus otec a syn Suchařípovi.
Ukázky z představení najdete pod ikonkou video

Kdo by čekal, že vztah Estragona a jeho společníka Vladimíra bude nějak rezonovat se vztahem otec - syn u hereckých představitelů, že tu bude drama "otevíráno" tímto klíčem, nedočká se. Dvojici, jež čeká na "svého spasitele" Godota, vévodí s osudem smířený Estragon v podání Leoše Suchařípy. Jeho přezíravý postoj tlumí přehrávané klaunovství kolegy i jeho zápal pro Godota. Z pohledu svého stáří Estragon dobře ví, že s Godotovým příchodem se jejich fatální situace či promarněné životy jen těžko změní.

Režiséru Herzovi stačil k rozehrání napětí mezi hlavními protagonisty prvoplánový věkový rozdíl, nevyužil ani symbolických klaunovským převleků, které jinak hrdiny tlačí k relativně optimistickému či aspoň optimističtějšímu východisku. Dlouhé konverzace Estragona s Vladimírem jsou prostým přenesením textu. Pro dvojici se pódium po chvíli stává klecí, ze které je vysvobodí až vpád diktátorského Pozza s imbecilním otrokem Luckym.

Čekání na Godota
Samuel Beckett

Činoherní klub, Praha

Režie: Juraj Herz

Hrají: Leoš Suchařípa, David Suchařípa, Barbora Hrzánová, Radek Holub

Premiéra: 3. října 2001

Bára Hrzánová coby kníže s vizáží cirkusového ředitele rázem zaplní celé jeviště. Pozzovi dodala nutnou diktátorskou nesmlouvavost, podmíněnou ovšem všeobecným obdivem a uznáním. Pozzovo sebevědomé vystupování drží Estragona s Vladimírem v uctivé vzdálenosti a Luckyho, připraveného reagovat na úsečné příkazy, má Pozzo naopak u nohou - s vyplazeným jazykem na obojku. Hrzánová tu dobře balancuje mezi velitelkou a citlivou exhibicionistkou, ale počáteční tempo neudrží a obdobně jako Estragon s Vladimírem se počne dusit absurdními konverzačními smyčkami.

Čekání na Godota, klasika světového absurdního dramatu, klade mimořádné inscenační nároky: být maximálně věren textu, přitom nijak a v ničem se autorovi "nepodbízet", ani nic nevylehčovat divácky "vděčnými" lacinostmi. To ale neznamená, že text se víceméně mechanicky přenese na jeviště, jak to učinil Juraj Herz. Inscenace pak tápe ve vzduchoprázdnu. Přitom Beckettův text je stále živý, vždy neuchopitelně, a přitom citelně aktuální. Ano - jeho temnota rezonuje i s Godotem, který nedávno do New Yorku svým způsobem skutečně přišel. Tento, ani žádný jiný bolestný aktuální nerv v Činoherním miniklubu nebyl dotčen.

Radek Holub a Barbora Hrzánová v Beckettově hře Čekání na Godota.

David (vpravo) a Leoš Suchařípovi v Beckettově hře Čekání na Godota.

David (vpravo) a Leoš Suchařípovi v Beckettově hře Čekání na Godota.

Radek Holub a Barbora Hrzánová v Beckettově hře Čekání na Godota.

Zleva doprava: Barbora Hrzánová, Radek Holub a Leoš Suchařípa v Beckettově hře Čekání na Godota.