Ať už šlo o časy, kdy "jenom" nemohl studovat či pracovat v oboru, nebo prodělával náročné období policejních výslechů a vězení, vždy se snažil vnímat všemi smysly a své zážitky a zkušenosti přetavit do uměleckého tvaru. I proto oslovují jeho divadelní hry autentičtěji než jakékoli jiné.
Už v roce 1963 měla na prknech Divadla Na zábradlí premiéru první Havlova významná hra, ZAHRADNÍ SLAVNOST v režii Otomara Krejči. Stala se výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti 60. let: jejím hlavním hrdinou je totiž postava Huga Pludka, jejíž genialita spočívá v tom, že dokáže jakýkoliv systém přivést k dokonalosti a zcela s ním splynout, čímž vlastně ztrácí svoji identitu.
Zemřel Václav Havel Václav Havel Zemřel Václav Havel, poslední československý a první český prezident. Bylo mu 75 let, poslední roky se jeho zdravotní stav horšil. Už od března rušil svůj program, na veřejnosti se objevil jen několikrát. Nezúčastnil se ani oslav 17. listopadu. Snažil se spíše odpočívat v lázních a na venkově. |
V roce 1966 se Havlovi podařilo dálkově absolvovat studium dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Zakončil ho komentářem ke hře Eduard, který se stal základem jeho druhé zásadní hry ZTÍŽENÁ MOŽNOST SOUSTŘEDĚNÍ, uvedené pár měsíců před revolučním srpnem 1968. Ohlas byl nebývalý, a tak ještě než proti Havlovi zasáhly "patřičné orgány", podařilo se v témže roce uvést další dva tituly z jeho dílny: ANDĚL STRÁŽNÝ (v rozhlase) a MOTÝL NA ANTÉNĚ (jako televizní inscenaci).
Alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti, už ovšem stihly zaujmout nejen doma, ale také za hranicemi. Za normalizace se tak sice Havel živil všelijak, v psaní ovšem pokračoval a na zahraničních scénách - i díky jeho zahraničním vydavatelům - běžela jedna premiéra za druhou.
SPIKLENCI, první Havlova disidentská hra inspirovaná politickými změnami roku 1968, vznikla už v roce 1971, oficiálního uvedení se dočkala až o dva roky později, v německém Baden-Badenu. Česká premiéra se dokonce uskutečnila až před.... lety v Západočeském divadle v Chebu. Jedná se o málo uváděnou absurdní komedii o záchraně jedné demokracie v nejmenované latinskoamerické zemi.
Mezitím už se Havlovi podařilo napsat jeho majstrštyk, ŽEBRÁCKOU OPERU inspirovanou hrou Johna Gaye, která je obecně považována za dokonalou lekci moci slova. Prvního aplausu se jí dostalo utajeně, v roce 1975 v Dolních Počernicích, kde jí se souborem Divadla na tahu nazkoušel Andrej Krob. Patřičně velkolepého uvedení se nicméně kultovní hře dostalo až o rok později v italském Terstu. V roce 1991 navíc přibyla i filmová podoba - adaptaci si vzal na starost Jiří Menzel.
Jednoaktovka AUDIENCE, která díky amatérské zvukové nahrávce pořízené Vladimírem Mertou stihla zlidovět během několika málo měsíců ještě před sametovou revolucí, po níž následovalo masové vydávání Havlových děl, se stejně jako další oslavovaná hra VERNISÁŽ uváděla s plnou parádou jen ve vídeňském Burgtheateru v roce 1976. Oficiální české premiéry se Audience dočkala až rok po listopadovém převratu, přesně 10. ledna 1990 v Činoherním klubu opět pod režijním vedením Jiřího Menzela, Vernisáž vstoupila na českou scénu ještě v roce 1989 v prosinci v brněnském divadle Váha.
UKÁZKA ZE HRY AUDIENCE
Právě vídeňský Burgtheater, ve kterém tehdy působili i čeští emigranti Pavel Landovský a Pavel Kohout, se také na dlouhý čas stal jakousi vlajkovou lodí Havlovy tvorby. A i když se premiéry konaly i v jiných evropských metropolích (švýcarský Curych, švédský Stockholm), Vídeň zůstala pro Havla srdeční záležitostí.
Posledním předrevolučním titulem, kterým o sobě dal Havel vědět jako dramatik, se stala roku 1988 historická meditace o pěti dějstvích s příznačným názvem ZÍTRA TO SPUSTÍME. Napsal ji na přímou objednávku brněnského Divadla na provázku a HaDivadla pro scénický časopis Rozrazil, který byl inscenován k sedmdesátému výročí založení republiky. Text, který se Havlově tvorbě výrazně vymyká, o čtyři roky později zadaptoval pro televizi režisér Viktor Polesný.
Po revoluci v listopadu 1989 dějiny Havlovi přisoudily roli vůdce a jako prezidentu Československé a následně i České republiky se mu zkrátka na psaní her nedostával čas.
O to větší zájem provázel Havlův návrat do divadelního světa. Hru ODCHÁZENÍ měl prý Havel ze dvou třetin napsanou už v roce 1989, poté, co skončil s prezidentským úřadem, se nicméně pustil do práce a původní tvar z gruntu přepsal.
"Tehdejší text se velmi lišil od toho současného. Jen základní téma, které mě z nejasných důvodů trápilo, oslovovalo a dotíralo na mě už v dobách, kdy jsem netušil, že se sám v politice ocitnu, zůstalo stejné. V roce 1989 jsem rozepsanou hru odložil a myslel si, že už nebude aktuální. Považoval jsem ji za cosi, co patří do pravěku mého života, ale po odchodu z prezidentské funkce se mně náhle zazdálo, že by mohlo být zajímavé obohatit ji o lecjakou osobní zkušenost. Přečetl jsem si ji, a připomněl si to. Ale Odcházení jsem začal psát od začátku jako zcela nový text," řekl před uvedením hry Havel.
Z Odcházení se stala mediálně nejsledovanější událost. Dohadování o tom, kde a s kým bude uvedena, zaměstnávalo média tak, že co do publicity se stal z Havlovy hry rekordman. Světová premiéra Odcházení nakonec skončila úplně jinde a úplně jinak, než si autor původně představoval, v Divadle Archa - tedy na malé scéně, a nakonec i bez Dagmar Havlové.
Světové OdcházeníKrob udělal z královehradeckého Odcházení hořkou tragikomedii Britské Odcházení ztrácí závažnost Slovenské Odcházení není výjimečná inscenace, až na Labudova Riegra |
Už samotná hra Václava Havla Odcházení byla úspěchem minulé sezony stejně jako první pražské uvedení v režii Davida Radoka. Velkým aspirantem na událost sezony nynější je i druhé české nastudování v hradeckém Klicperově divadle, které připravil Andrej Krob.
Britské Odcházení akcentuje spíše rysy groteskní než existenciální a s chutí se chopí každé příležitosti pro gag, již hra nabízí.
Když bylo jasné, že Odcházení neuvede Národní divadlo, Václav Havel chvíli koketoval s myšlenkou, že svěří světovou premiéru Slovákům. Neříká se to lehce, ale je dobře, že to neudělal. Odcházení ve Slovenském národním divadle v režii Petra Mikulíka není špatná inscenace, ale ani výjimečná.V režii Davida Radoka nicméně přesto sklidila velký úspěch. Kritici oceňovali sebeironický tón i existenciální poetiku inscenace a o hru začaly jevit zájem další divadelní scény.
Na podzim 2010 tak měla premiéru v Londýně, Českém Těšíně, ve Varšavě a naposledy v Bratislavě, doma Odcházení uvedly scény v Českých Budějovicích, Plzni a Hradci Králové, kde si jí vzal pod křídla Havlův dlouholetý přítel a kolega Andrej Krob.
"Znám jeho způsob myšlení, jeho inspirace, při každém řádku jeho textu mi bezděčně naskakuje předloha, kterou čerpal ze života," nechal se před hradeckou premiérou slyšet Andrej Krob a zároveň tak bezděčně definoval to, co spojuje celé Havlovo dílo. Životní zkušenost.
Inscenace se dočkala i filmového zpracování, v němž hlavní roli ztvárnil Josef Abrhám. Snímek rozdělil diváky do dvou naprosto odlišných skupin: jedni byli dadaistickým zpracováním nadšeni a pobaveni, jiní odcházeli ze sálů a s nepochopením kroutili hlavami (recenzi si připomeňte ZDE).
