Vy jste sám sebe označil jako „fotbalového ateistu“. Jak se tedy stalo, že hrajete českou brankářskou ikonu?
No, to je pravda. Já jsem vždy spíš byl na párové nebo individuální sporty. Ty hromadné mě nějak nebavily. Nejdříve jsem byl tedy z této nabídky rozpačitý. Nikoli proto, že bych nechtěl, ale spíš jsem si říkal, zda obstojím, když o tématu nic nevím. Posléze jsem ale zjistil, že příběh není o fotbale, ale o osobnosti Franty Pláničky a že ten příběh je velice dobrý. Jsem tedy moc rád, že v tom mohu hrát a že se v představení i vysvětluje, že fotbal měl dřív trochu etičtější konotace.
Co Vás tedy na Pláničkově osudu nejvíc zaujalo?
Žijeme ve společnosti, kde je občas těžké vystříhat se nějakého podvodu či obezličky. On měl ale ten aparát spravedlnosti nastavený tak, že by ho takové věci ani nenapadly. Bavíme se přitom o historické době, kdy jeho vrstevníci občas v něčem uhnout prostě museli. Plánička nikdy neuhnul. Nikdy, nikam, v ničem.
Proto tedy podtitul „Fotbalový rytíř“?
Ano. Na jednu stranu ukrývá pojmy jako chrabrost a čest. Na tu druhou ale taktéž upozorňuje na jednu konkrétní událost. Tedy ono neslavné finále mistrovství světa z roku 1934, ve kterém švédský rozhodčí pískal pro Italy, na tribuně seděl Mussolini a Italové věděli, že když prohrají, tak jim půjde třeba i o rodiny. Byl to tedy nepříjemný zápas, který Plánička obstojně vychytal, ovšem dostali jsme prostě o gól víc. Po třiceti letech od toho utkání pak italští reprezentanti dostávali rytířský řád jako fotbalové legendy a tehdejší mistři světa. A tihle fotbalisté tehdy oslovili Pláničku, že titul nepřijmou, pokud to on nedostane taktéž. Takže i proto tento název.
Jak jste už naznačil, Plánička hrál během turbulentních let konce první poloviny 20. století. Dostane se i na historické souvislosti?
Drobně ano, dotýkáme se lehce časů Mussoliniho, nástupu Hitlera i pozdější perzekuce za komunismu. Především se zde ale ukazuje, jak tehdejší společnost chápala celý fenomén fotbalu úplně jinak. S fotbalisty to bylo jako třeba s muzikanty. My si myslíme, že se živí hudbou, ale oni k tomu často běžně chodí do práce. Dnes se tedy profesionální fotbalisté živí fotbalem, ovšem tehdy špičkový brankář Plánička pracoval v penzijním ústavu. Takže když po mistrovství světa – kde jsme skončili druzí – přišel druhý den do práce, tam mu vynadali, že jde o deset minut pozdě.
Jak je vlastně představení pojato?
Rozhodně nejde o nějaký dlouhý životopis. Zásadní momenty Pláničkova života divák uvidí ve fragmentálních situacích. Dvě pětiny večera jsou projekce, zbytek hrajeme s Pepou Hervertem, který ztvárňuje reportéry a redaktory. Projekce pak ukazují dobové obrázky a dále i odpovědi paní Lukešové, dcery pana Pláničky. Je to tedy celé takové polodokumentární. Celé představení trvá asi hodinu, následuje pauza a pak debata s historiky či legendami doby.
Bude se hrát dlouhodobě, nebo se jedná jen o projekt k letošnímu výročí?
To nevím. Na jeho vzniku se podílelo Strašnické divadlo, SK Slavia Praha a Praha 10. Zatím máme vypsaná představení do konce roku. Možná budeme hrát i někde jinde, ale to já nyní nedovedu říci. Může se samozřejmě stát, že se na inscenace takzvaně „vychodí“, protože ne všichni diváci jsou slávisti, sparťani či milovníci fotbalu. Ovšem do konce roku máme spoustu repríz, tak uvidíme.
Jaká vlastně byla premiéra? Dorazily i legendy či současné vedení Slavie?
Premiéry byly zatím tři. Jedna pro Slavii, jedna pro město a jedna taktéž pro nějakou vrchnost. Musím říci, že jak někdy tato představení bývají sterilní, tady byly všechny fajn. Pláničkův příběh je prostě takový, že přemluví i nezainteresovaného diváka, co přišel třeba jen ze slušnosti. Reakce tedy byly moc hezké.
Plánička ve Strašnicích Novinku „František Plánička: Fotbalový rytíř“ uvádí ve Strašnickém divadle na Praze 10 zde sídlící Divadlo Adverte. Režisérkou i autorkou je Olga Strusková. Vedle Jaromíra Noska v hlavní roli zde hraje i Josef Hervert. Nejbližší reprízy plánují na 6., 8. a 15. října. |
Co zaznělo? A zašel pak za vámi i pan Tvrdík, předseda představenstva současné Slavie?
Pan Tvrdík říkal, že by chtěl několik představení zakoupit, aby hráče Slavie edukoval ohledně Pláničkových vlastností. Popisoval mi, že sám provádí v muzeu Slavie, takže její historii má opravdu rád. A pak mi ještě dcera a vnuk Františka Pláničky řekli, že se jim to líbilo tak, že mě berou do rodiny. To jsem byl tedy opravdu potěšen.
Hraje se ve Strašnickém divadle, tedy scéně, o které nebylo delší dobu slyšet...
Já jsem zde už na jaře měl premiéru Sladké plody reality. O tomto divadle se moc nemluví, tak třeba se nám právě přes Pláničku podaří natáhnout diváky. To by bylo fajn.
Na závěr se ještě zeptám: jste spíš slávista, nebo sparťan?
Jak jsme se bavili už na začátku, jsem fotbalový ateista, takže ani jedno, ani druhé.
