RECENZE: V ostravském divadle si mohou a umějí hrát. Třeba s kloboukem

Nino Rota se proslavil jako autor filmové hudby, třeba ke Kmotrovi. Psal ovšem i „klasické“ kusy. Jeden z nich, operu Florentský slaměný klobouk, přivezl na pražskou přehlídku OPERA 2025 ostravský operní soubor. Rozhodně si nepokazil pověst.

Hned zkraje mu lze připsat bonus (deset procent) za objev díla a jeho první uvedení na českém jevišti. A to s přihlédnutím k faktu, že i jen pouhý pohled na repertoár Národního divadla moravskoslezského naznačuje, že si mnohem víc počíná jako přední česká scéna než pražské Národní divadlo.

Připomeňme například, že v Ostravě loni uvedli k výročí Bedřicha Smetany hned celý cyklus jeho oper, což v Praze patrně nikoho nenapadlo. A když jsou napsány domácí, aspoň dramaturgické úkoly, je dovoleno si hrát. Třeba se slaměným kloboukem...

Nino Rota: Florentský slaměný klobouk

80 %

Národní divadlo moravskoslezské

(hostování ve Stavovském divadle, Praha, 14. dubna 2025)

Rotova opera, poprvé uvedená roku 1955 v Palermu, je taškařice vycházející z frašky, kterou v 19. století napsali Eugene Labiche a Marco Michel. U nás je známá hlavně díky filmovému zpracování z roku 1971 s Milošem Kopeckým v titulní roli.

Onen klobouk z názvu patří jisté dámě, ale ještě před začátkem opery ho sežere kůň mladého muže Fadinarda, jenž se má právě oženit se svou Elenou. A honba za novým kloboukem, který má jeho majitelku uchránit před ztrátou dobré pověsti i žárlivým manželem, přivede mladíka do řady prekérních situací.

Proč ne v češtině?

Nino Rota napsal hudbu ve stylu, jímž záměrně navazuje na mistry italské opery, především na Rossiniho (Lazebníka sevillského připomene třeba dramatický výjev bouřky), ale i Donizettiho, Offenbacha či dokonce Verdiho (manžel oné dámy zuří trochu jako Ford z Falstaffa) či neoklasicismu, a dovoluje si též karikovat operní manýry.

Především ale pomocí instrumentace trefně charakterizuje postavy i situace. A protože Rota vše umně propojil a stopáž je relativně umírněná, tato perlivá a šťavnatá komedie nestihne začít nudit. Orchestr pod taktovkou Marka Šedivého ji zahrál lehce, precizně a vytáhl z ní různé vtipné špílce, takže byla radost poslouchat.

Nicméně jakmile představení ve Stavovském divadle začalo, hned mne napadla otázka: Proč to hrají italsky a ne v českém překladu? U nás neznámé dílo, založené do nemalé míry na konverzačních výměnách, těžko může naplno pobavit, když divák neustále skáče očima z jeviště na titulkovací zařízení - a pak zůstává pozadu za jevištními akcemi.

Odpověď, kterou bych dala sama sobě, by zněla, že ani v češtině bych pěvcům nejspíš nerozuměla, takže bych stejně očima lovila titulky. Jakkoli bych si u řady sólistů uměla představit lehčí, uvolněnější a co do artikulace zřetelnější zpívání, tak přece jen se nehrál originální Rossini a spol., takže nakonec převážil celkový divadelní dojem.

Zábavné i citlivé figurky

Režisér Jiří Nekvasil rozehrál děj na vzdušné variabilní scéně, z níž vede několik dveří. Jak se dá od počátku tušit, slouží k různým záměnám a nedorozuměním. Herectví je sice založeno na jistém přehrávání, ale nepůsobí křečovitě a lacině. Postavy mají vedle zábavnosti i svou citlivost, jako třeba titulní hrdina, který místo novomanželských radovánek shání klobouk pro cizí ženu. V podání tenoristy Martina Šrejmy je ho člověku až líto, tak je opravdový…

Stejně tak lze Fadinardovu nastávajícímu tchánovi Nonancourtovi, kterého hraje basista Martin Gurbal, věřit, jak moc ho tlačí malé boty, Eleně v podání Veroniky Rovné její zamilovanost a rozechvělost a manželovi dámy bez klobouku Beaupertuisovi alias Jiřímu Hájkovi jeho žárlivost. Vtipné jsou i figurky ztvárněné Josefem Moravcem, Barborou Pernou a dalšími.

Pestré kostýmy dotvářejí jednotlivé „týpky“, dobře rozhýbaný je sbor, režisér navíc nenásilně přidal postavy dvou klaunů-akrobatů, kteří se o humorný výstup, napodobující koně při jeho prvotním hříchu, postarají už při předehře. Scény bouřky je pojata jako choreograficko-akrobatické číslo s deštníky.

Florentský slaměný klobouk se ve světě občas hraje, i když k mainstreamu samozřejmě nepatří. Příští rok by se měl objevit v Semperově opeře v Drážďanech. Z dřívějších inscenací, jež se mi podařilo dohledat ve virtuálním prostoru (jsou mezi nimi i dvě produkce milánské La Scaly, jedna z konce 90. let s Juanem Diegem Flórezem a druhá z roku 2024), je ta ostravská určitě nejhravější a nejvtipnější.