RECENZE: Ve Figarově svatbě září každý, jen je příliš zdůrazněná sexuální linka

Geniální hudba Wolfganga Amadea Mozarta, ceněná hra francouzského dramatika Pierra de Beaumarchais převedená do velmi dobrého libreta Da Pontem a v orchestřišti skvělé Collegium 1704 vedené dirigentem Václavem Luksem. To všechno v režijním pojetí Jiřího Heřmana a s chválenými pěvci. Mohla by Figarova svatba na jevišti Janáčkova divadla skončit jinak než úspěchem? Opravdu hodně těžko.

A samozřejmě se to nestalo ani tentokrát, takže úplně před všechny závorky zdůrazněme, že šlo o skvělý, plný a zářivý zážitek.

Navíc se tentokrát i výtvarnice kostýmů Alexandra Grusková po většinu času držela dobově stylizovaného odění, jemuž nebylo co vytknout, snad kromě vskutku neslušivých jakýchsi „sado maso“ oblečků, jež na sebe navlékly účastnice nočního karnevalu. A také scéna Pavla Svobody, variabilní a rovněž do velké míry inspirovaná dobovými „papundeklovými“ kulisami, si poradila skvěle s přeměnou intimních, bočních a skrytých míst do „hromadných“ prostor.

Kromě dokonalé hudby, která nejspíš každému, kdo viděl minimálně dvakrát film Amadeus režiséra Miloše Formana, evokuje scénu, v níž skladatelův konkurent Antonio Salieri nad Mozartovými notami ze sebe vyráží větu, že v nich spatřil čirou krásu, je u Figarovy svatby třeba ocenit i velmi slušné libreto. V tomto jinak klasicky ztřeštěném příběhu se schovávačkami, žárlením, zálety a kladnými rozřešeními díky vychytralosti sluhů Figara a Zuzanky právě ani libreto nijak neuráží sluch či překrásnou hudbu a zpěv.

Figarova svatba

90 %

Národní divadlo Brno

(Janáčkovo divadlo)

premiéra 22. března 2025

režie: Jiří Heřman

hrají: Luigi De Donato, Simona Šaturová, Andrea Široká, Roman Hoza, Václava Krejčí Housková, Jana Hrochová a další

K němu je třeba říct, že skvělí premiéroví představitelé Figara v podání Tadeáše Hozy nebo Cherubína ve ztvárnění Václavy Krejčí Houskové byli vybráni z „domácích zásob“ a zářili vedle „dovozu“, jakým byl především výborný představitel hraběte Almaviva, italský basista Luigi De Donato, nebo jeho operní žena ztvárněná bratislavskou rodačkou Simonou Houda Šaturovou.

Snad jediná, pro hudební zážitek ovšem nepříliš podstatná nesnáz pramení z režisérovy snahy propojit příběh Figarovy svatby s dalším dílem Pierra de Beaumarchais, které následovalo, tedy s Hříšnou matkou neboli činoherním pokračováním příběhů hlavních hrdinů.

Možná právě tato hra, kde původně ctnostná, ale manželem zanedbávaná hraběnka Almaviva podlehne Cherubínovi a porodí nemanželského syna, vedla inscenátory k tomu, že sexuální linka dostala v režijním výkladu jasnou přednost před všemi ostatními. A například scéna, v níž letitá Marcellina toužící po sňatku s Figarem svému okolí jakoby strašlivě páchne, vzbuzuje spíše rozpaky než pobavení.

Jenže tak to zkrátka se scénami, které nás už jistý čas blaží skvělými výkony, chodí. Že k předchozím vynikajícím představením přibyl další ohromující kus, začíná být pro diváky Janáčkovy opery samozřejmostí, a tak se potom řeší každá „blecha“.