GLOSA: Aspoň že se nestřílí. Figarova svatba je znovu v Metropolitní

Sobotní kinopřenosy z Metropolitní opery se vysílají už téměř dvacet let, a tak není divu, že řada inscenací se reprízuje. Někdy ovšem není na škodu podívat se znovu. Třeba na Mozartovu Figarovu svatbu.

„Hrát Figarovu svatbu v domovském 18. století je dnes v podstatě zakázané, hledají se tedy pro ni nová místa pobytu,“ psala jsem v recenzi před jedenácti lety. A platí to stále. I z časového odstupu se dá říct, že režisér Richard Eyre z přesazení děje do Španělska 30. let 20. století mnoho nevytěžil.

Rozhodně nehledal reálie, které „původní“ hrdinové neznali a které by se – když už se cestuje v čase – mohly postarat o vtip. Vlastně jedinou výjimkou je fotoaparát, jímž se Figaro pokouší zdokumentovat Zuzančinu nevěru a bleskem navíc oslní hraběte… Jinak mohli mít všichni krinolíny a paruky a nic by se nestalo.

Na druhou stranu, čím víc zoufalých, banálních aktualizací člověk mezitím viděl (včetně nejnovější pražské Figarovy svatby), tím je tak nějak ochotnější se s takovouto inscenací smířit, už proto, že scény i po letech plynou vkusně a humor není toporný a vulgární.

Režiséra také nenapadlo (a pokud napadlo, tak to neudělal) natlačit do už tak zamotané rodinné zápletky a provázané partitury ještě další dějovou linku - třeba španělskou občanskou válku. Což by nejspíš stejně dopadlo tak, že by po jevišti do všeobecného zmatku pobíhali ještě statisté s puškami…

Čí dítě je Figaro?

Poslech v kině má své limity, zvlášť když je zvuk někdy nastaven dost hlasitě, což byl případ nynější projekce v pražském multiplexu CineStar Anděl. Ale i tak se dalo vytušit, že mladá německá dirigentka Joana Mallwitzová upřednostnila rychlost a svižnost na úkor citové hloubky – hlavně árie hraběnky a především Zuzančina árie by si zasloužily vláčnější tempo. Udržet napětí v pomalejším tempu je leckdy větší umění než udržet rychlost.

Ansámbl působil vyrovnaně, bez vyloženě slabého výkonu, ale také bez nějakého skutečně pozoruhodného, který bych rozhodně chtěla slyšet znovu a ne pouze z reproduktorů v kinosále. Asi nejlépe se uvedl svým pěkným tvárným barytonem kanadský barytonista Joshua Hopkins v roli Hraběte (v květnové sérii představení ho vystřídá Adam Plachetka).

Figaro afro-amerického basisty Michaela Sumuela působil celkově dost těžkopádně a ne moc přirozeně. Nechtěný humor, jenž se mohl dostavit ve scéně odhalující, že Figaro je dítětem Bartola a Marcelliny, které představovali běloši, byl v inscenaci očividně zažehnán tak, že účinkující výjev rovnou pojali v nadsázce a udělali si legraci sami ze sebe. Newyorské publikum to slyšitelně odměnilo bouřlivým smíchem.

V úloze hraběnky se elegantní italská sopranistka Federica Lombardi snažila o kultivovanost a dynamiku. Ukrajinská sopranistka Olga Kulchynská působila jako Zuzanka pěvecky i herecky až moc zrale, chyběla jí dívčí jiskra, odlišující tuto hrdinku od zklamané a nešťastné hraběnky.

Čínsko-americká mezzosopranistka Sun-Ly Pierce příjemně zpívala i hrála Cherubína, ale její stylizace do kluka nebyla tak zábavná jako před lety v podání Isabel Leonardové. S rolí Marcelliny si vtipně pohrála Elisabeth Bishopová. Maurizio Muraro zpíval Bartola s již dost pokročilým vibratem.

V letošní sezoně přenosů ještě zbývají dvě projekce – Straussova Salome v kinech poběží 17. května, Rossiniho Lazebník sevillský pak 31. května.