Dialog dvou postav na jevišti lze charakterizovat jako dialog mezi tvůrcem a jeho postavou.
Čtenář (Jiří Ornest) se probírá scénářem hry a upozorňuje publikum, co má Muž (Pavel Liška) za sebou, před sebou, co eventuálně zamlčel nebo naopak nadbytečně zopakoval.
Chlapík, kolem něhož se celá záležitost točí, opakovaně nevyšel s podporou v nezaměstnanosti (zdá se, že hospodařit neumí ani trochu) a hrozí mu vystěhování.
Volá na kočku, která mu utekla z bytu. Čtenář nás však ujišťuje, že zvířátko je pouze výplodem Mužovy posmutnělé fantazie.
"Osamělá existence" má řadu bizarních zálib, především přepisování nalezených knih a jejich přesné paměťové osvojení, Čtenář Muže ostatně před publikem z fenomenální dovednosti vyzkouší.
Muž komunikuje dvakrát do roka telefonicky s matkou, ta mu posílá k Vánocům cukroví, ale s takovým předstihem, že se pochoutka znehodnotí: syn totiž dodrží rodičovský požadavek, aby balík otevřel až na Štědrý den.
Vychází také najevo, že nevelký peníz, který byl Muži v rámci podpory přidělen, bývá z větší části protelefonován kvůli boji proti samotě; existují totiž čísla, která lze vytočit, a komunikovat pak s neznámými spoluobčany.
Uvolněnost obou herců při přesné charakterizaci postav nečiní z milého dílka pouze studii lidské samoty, ale také lehce melancholickou úvahu o vztahu mezi autorem a jeho postavou.
Oba protagonisté ve svých partech vzájemně špičkují a hranice mezi fixovaným a improvizovaným textem je velmi jemná, protože po prvním zhlédnutí ji ani nepostřehneme.
Pavel Liška je kolegou dobře "usměrňován", a to jak v rámci režijního vedení, tak v přímém jevištním kontaktu. Jeho přítulná neohrabanost a jakoby ležérní melancholie si s postavou dobře rozumějí a spoluvytvářejí jednu z nejpřesvědčivějších hercových jevištních kreací.
Ornestův Čtenář má rysy trochu cynického, ale občas i upřímně pobaveného demiurga, který v závěru představení dokonce předbíhá Mužovy myšlenky na sebevraždu.
Finále přitom není jednoznačně interpretovatelné, což dodává celku na existenciální dráždivosti. Jevištnímu tvaru napomáhají i "sociálně výstižné" kostýmy Kateřiny Štefkové, provzdušněná scéna Jana Štěpánka i příjemný hudební background režisérova syna Šimona.
