Durych Pitínskému opět nevyšel

Po téměř čtyřech letech, která uplynula od uvedení divadelní adaptace Durychova rozsáhlého románu Bloudění v Národním divadle v Praze, se režisér J. A. Pitínský pokusil zpřítomnit na divadelní scéně - tentokrát ve Studiu Beseda Klicperova divadla v Hradci Králové - jiné dílo téhož autora, prózu Boží duha, jež vznikla na konci padesátých let. Jestliže v Bloudění Durychovi nešlo o historický román, nýbrž o postižení hlubinného smyslu rozporné epochy, potom ani dramatický náboj jeho Boží duhy nespočívá v líčení (po)válečných útrap nebo v hledání ztraceného lidského štěstí.

Právě o to běží: kdo se mine se základním teologickým nasvícením Durychova díla, míjí se téměř se vším! Protože v prvé řadě jde - v Boží duze podobně jako v Bloudění - o žehnající a uzdravující „multilaterální" boží odpuštění. To se v Durychově pozdní próze naplňuje na dvou lidech, starém muži a mladé ženě, jež svedla na jedno místo náhoda. Obě postavy nelze vidět jinak než ze zorného úhlu věčnosti. Nejde však o spinozovsky neosobní věčnost nebo o výhrůžku coby záruku mravnosti: Bůh nedokáže odpustit, aniž nepožehnal. Oba zúčastnění a postižení mohou spolu počít dítě, jež je u Durycha symbolem nového života, ovšem teprve tehdy, až projdou základní metanoiou čili proměnou mysli - on ze dna lidského ztroskotání, ona ze dna lidského ponížení.

O žádnou „pouť do snu" - jak poeticky praví podtitul inscenace - pochopitelně nejde. Zredukujeme-li všechno na běžnou divadelní psychologii, máme na scéně pouze dva lidi povídající si o tom, co je postihlo a dosud trápí. Což je pochopitelně málo. A co je potom platné, když režisér vylepší scénu jakousi „mrtvou třídou", nebo když v podstatě týmiž prostředky, jakými se dosud  -  vesměs inflačně a kýčovitě - zpodobovalo židovské válečné utrpení, vyjádří tentokrát utrpení sudetoněmecké...

Nepochopení Durychova urozeného a živého textu a patrně i nedůvěra k němu má za následek zbytečné doslovování: nejen pobíháním příslušníků „rabovacích gard", hlasy prezidenta Beneše a Klementa Gottwalda, ale třeba i ve scéně s nepohřbenou rakví, v níž představitel „muže" Pavel Zatloukal drásavě deklamuje jako v nějakém klímovském groteskním krváku. A úplně povrchní a zavádějící jsou evokace starých „gemüttlich" časů kavárenskými melodiemi - to je jako křížit Hašlera s Beethovenem.

Bylo by nespravedlivé v roztrpčení nad inscenačním nezdarem přehlédnout jedinou světlou výjimku - tou je představitelka „ženy" Kateřina Holánová. Nejenže typově odpovídá své postavě,  ale ona jediná se patrně díky své herecké intuici dokáže v hradecké inscenaci proměnit ze zdivočelé bytosti, jež se v úvodu přeštěkává se psy; v osobu, která ví, co říká a ke komu se modlí.

Klicperovo divadlo Hradec Králové - Jaroslav Durych: Boží duha.
Scénář Lucie Bulisová a J. A. Pitínský, režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Lucie Bulisová, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Jan Budař. Hrají Kateřina Holánová, Jiří Klepl nebo Pavel Zatloukal, Martina Eliášová, Andrea Marečková, Zora Valchařová - Poulová a Václav Veselý. Premiéra 1. prosince ve studiu Beseda.

Fotografie z inscenace Boží duha v Hradci Králové.