Dějovou linku tvoří boj dobra neboli Pána tance s Pánem zla (Pán tance bývá v irské tradici někdy spojován s postavou Ježíše Krista, se kterým tančí apoštolové. Megashow choreografa Michaela Flatleyho se spokojila raději s "nezávadnými" keltskými významy). Přítomna je zde i láska: o srdce Pána tance bojuje dobrá kučeravá blondýnka s hnědovlasou dračicí: kdo má vítězství v hrsti, je nasnadě.
Nad Erinem bdí dobrý duch, roztomilý skřítek s flétničkou a zpěvačka táhlých balad - ta je dokonce zosobněním zeleného ostrova samého. Irské lidovky zprostředkovává zpopovaný hudební základ z playbacku, občas okořeněný vystoupením temperamentních houslistek.
Tenhle v zásadě sterilní odvar z irské kultury globálně zabírá na publikum nejen pro prvoplánovou srozumitelnost, ale především díky tanečním výkonům souboru. Choreografie využívá prvky od baletu po moderní tanec, ale nad vším kraluje umění stepu.
A v tom jsou Lord of the Dance skutečně jedineční. Sólisté i sbor tančili bezchybně ve strhujícím tempu, navíc s nebývalou lehkostí. Přesné údery ďábelsky rychlých nohou vytvářely iluzi hukotu dokonale rytmicky pracujících strojů.
|
Lord of the Dance |
Choreografie však servíruje rovněž čísla nabitá skutečnou energií: až zhmotnělé je například napětí z blížícího se střetu armád dobra a zla. Jenže takových pasáží je v Lord of the Dance překvapivě málo: bravurní schopnosti irských tanečníků, ač technicky dokonalé, jsou od skutečných emocí zcela oproštěny.
