Inscenaci podle scénáře Kristýny Nebeské a Maxima Bitto připomene ženu s nezaměnitelným hlasem prostřednictvím hudební koláže známých i opomíjených zpěvaččiných skladbách v nápaditých aranžích Zdeňka Dočekala. Každá píseň zde není jen hudebním číslem, ale i komentářem k zásadním momentům jejího života.
„Eva Olmerová byla kamarádkou mých rodičů a zvlášť s mou maminkou toho hodně prožily. I já měla to štěstí být součástí její přízně. Brala mě jako sobě rovnou, jako parťačku. Vrátit Evu do Violy, kam bytostně patří, je pro mě alespoň malé, upřímné ‚děkuju‘. Bez fanfár, bez okázalosti,“ říká s pokorou Barbora Hrzánová.
„Bára je ideální představitelkou Evy Olmerové. Znaly se osobně, obdivuje ji, miluje její hudbu a sama výborně zpívá. Navíc je výsostnou tragikomickou herečkou – dokáže s lehkostí balancovat mezi smíchem a smutkem, což tahle inscenace přesně potřebuje,“ říká režisérka Natália Deáková.
RECENZE: Já hledám štěstí. Olmerka z Jarchovského pera připomíná Pelíšky |
Mužská kapela v inscenaci není pouze hudebním doprovodem, herci se stávají součástí příběhu a ztělesňují v něm různé postavy ze života Olmerové.
„Jsme kapela, která Evu provází – v dobrých časech i v těch těžkých. A každý z nás zároveň hraje někoho, kdo pro ni byl důležitý,“ říká člen orchestru a syn Hrzánové Antonín Holub.
Olmerová vystoupila naposledy veřejně v roce 1993 právě ve Viole. Byla označována za nejlepší českou jazzovou zpěvačku, ačkoliv se nikdy žánrově nevymezovala. Její parketou byl blues, šansony i trampské písně. Jazzová ikona Ella Fitzgeraldová ji dokonce pozvala na své turné. Režim v tehdejším Československu jí však vyjet za hranice nedopřál.
