Dejvické divadlo – Krkavci (90 %)
„Když osychají chlebíčky i slzy. Dejvické divadlo oprášilo zapomenuté Krkavce, aby divákům nabídlo současné téma týkající se dědictví a finanční gramotnosti. A stejně tak i další fascinující souhru zdejších herců v čele s Klárou Melíškovou a hostující Veronikou Lazorčákovou. Událostí je i návrat režiséra Jana Friče, kterému dejvický soubor sedl dokonale,“ začínáme recenzi jedné z nejlepších premiér loňského roku.
Ivan Trojan, výše zmíněné herečky, Jaroslav Plesl a další známé tváře totiž zaujali v poslední novince, kterou populární scéna uvedla ve svém domovském působišti. Od září lze na vychvalované Krkavce vyrazit do kulturního centra Galaxie na pražských Hájích, kde je přeci jen o trochu větší šance sehnat lístky.
Divadlo Na zábradlí – Můj boj. Zamilovaný muž (90 %)
Můj boj. Zamilovaný muž. Tak se jmenuje další událost sezony, kterou nově hrají v pražském Divadle Na zábradlí podle bestselleru Karla-Oveho Knausgarda. Z druhého dílu spisovatelovy kontroverzní série se zde režiséru Janu Mikuláškovi a jeho týmu povedlo vydestilovat to nejlepší a stvořit působivé i zábavné představení.
„Ač jsou Knausgardovy knihy jeden mocný nepřetržitý proud myšlenek a vzpomínek, na Zábradlí se Mikuláškovi s dramaturgyní Dorou Štědroňovou podařilo z nedramatického textu vystavět silnou výpověď o dnešní době. Tvůrci z autorova textu destilují silné momenty, tedy partnerské neshody, vztah s matkou i tchyní, váhání nad rodičovstvím, blížící se porod i třeba kulturní rozdíly, které Nor v čistě švédské společnosti pociťuje,“ píšeme v pochvalné recenzi.
Národní divadlo Brno – Figarova svatba (90 %)
Srovnatelných devadesát procent i odnesla i brněnská produkce tamní první scény, která je k vidění v Janáčkově divadle. „Geniální hudba Wolfganga Amadea Mozarta, ceněná hra francouzského dramatika Pierra de Beaumarchais převedená do velmi dobrého libreta Da Pontem a v orchestřišti skvělé Collegium 1704 vedené dirigentem Václavem Luksem. To všechno v režijním pojetí Jiřího Heřmana a s chválenými pěvci. Mohla by Figarova svatba na jevišti Janáčkova divadla skončit jinak než úspěchem? Opravdu hodně těžko,“ předesílá Jana Soukupová.
„Skvělí premiéroví představitelé Figara v podání Tadeáše Hozy nebo Cherubína ve ztvárnění Václavy Krejčí Houskové byli vybráni z ‚domácích zásob‘ a zářili vedle ‚dovozu‘, jakým byl především výborný představitel hraběte Almaviva, italský basista Luigi De Donato, nebo jeho operní žena ztvárněná bratislavskou rodačkou Simonou Houda Šaturovou,“ libuje si recenzentka ve svém textu.
Brilantní dialogy, současné téma, skvěle načasované pointy i herecké výkony v čele s Václavem Neužilem. „Novinka Petra Zelenky Amatéři je patrně jeho dosud nejčistší komedie, nepokrytě určená primárně pro komerční scénu. Je ale tak zábavná, že ji pražské Studio DVA bude jistě hrát dlouho a nebude jediné,“ předpovídá naše recenze letní novinky pražského divadla, která je k vidění i na jeho kamenné scéně.
„Herecky nad všemi ční Václav Neužil v roli neurotického Toma, který řeší primárně to, aby se v předmanželské smlouvě ‚dostal pod třicet normostran‘, a podle kterého ‚AI parkuje jako ženská‘. Člen Dejvického divadla, který bývá mimo svou domovskou scénu vídán málokdy, si čistě komediální kus vysloveně užívá. Jeho dlouholetá spolupráce se Zelenkou zde dostává nový odstín,“ láká náš recenzent.
Národní divadlo Brno – Manon Lescaut (85 %)
„Současní návštěvníci operních produkcí Národního divadla Brno (NdB) patrně neocení to, co pamětník, který do Janáčkova divadla léta docházel na kousky s úrovní zpěvohry běžného krajského města. Nebýval to obvykle průšvih, ale občas se stalo, že ani hlavní role nebyly obsazeny hvězdnými pěvci a v těch vedlejších padala úroveň spíše k formátu městečka okresního. Dnes je to zcela jinak,“ uvozuje pak Jana Soukupová další povedený kus brněnské opery.
„Je dobré uvést právě tímto recenzi další ‚velké‘ opery Manon Lescaut skladatele Giacoma Pucciniho připravené pro prkna NdB. Ani tentokrát totiž neklesla úroveň pod dnes už obvyklou laťku jak u hudebních složek, tak u těch inscenačních, což podpořily a k zážitku dovedly premiérové alternace hlavních rolí v čele s titulní Janou Šrejmou Kačírkovou a oceňovaným Peterem Bergerem v úloze rytíře des Grieux,“ popisuje v textu k novince, kterou brněnská scéna hraje v Janáčkově divadle.
Divadlo Husa na provázku – Darwin & co. (35 %)
Nyní se už nacházíme na druhém konci pomyslného žebříčku. Divadlo Husa na provázku přizvalo spisovatele Petra Šestáka, aby pro ně zdramatizoval téma takzvané Darwinovy ceny – ironického ocenění pro ty, kdo zemřeli kvůli vlastní hlouposti. V režii Anny Davidové tak spatřila světla brněnského jeviště původní premiéru představení Darwin & co. s podtitulem 101 způsobů, jak vyhynout.
„A řekněme si, že bohužel nejde o mnoho víc než o ilustraci, třebaže inscenačně nápaditou, nejrůznějších kuriózních úmrtí lidí, ‚kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobe‘, jak přesně zní motto této satirické ceny udělované na DarwinAwards.com.
Už sám tento cynicky jednoduchý projekt budil obavy, že nepůjde o víc než o postpubertální vtípek. Práce Anny Davidové s herci, videoprojekcí, grafickým designem a rekvizitami i pestrá výprava Marka Cpina sice mírně zastřely, o jaký blábol se vlastně jedná, ale ten nakonec získal vrch,“ hodnotí loňskou novinku Jana Soukupová.
Městské divadlo Brno – Pohádka o živé vodě (30 %)
Na Hudební scéně Městského divadla Brno se opět potvrdilo, jak je nesmírně těžké inscenovat pohádku, která sice vychází z klasické Živé vody od Karla Jaromíra Erbena, ale jednak je upravena do veršů, z velké části zhudebněných, a jednak projde i značnými obsahovými změnami. „Všechny takové úpravy by totiž měly odpovídat přísné pohádkové logice, a to se nepodařilo,“ přemýšlí Jana Soukupová.
„Celý děj této poněkud znásilněné pohádky v adaptaci Stanislava Moši je nadto inscenován natolik prkenně a ploše, že nezbývá než si při více než dvouhodinové inscenaci odškrtávat neinvenčně podané body příběhu a zkoušet se v něm orientovat navzdory dodaným obsahovým pastem a vynechaným logickým zdůvodněním z původní Erbenovy verze,“ pokračuje ve své recenzi.
Národní divadlo – Leoš Janáček: Její pastorkyňa (20 %)
Španělský režisér Calixto Bieito, jenž klasická díla zaplňuje násilím a sexem, inscenoval v pražském Národním divadle Janáčkovu Její pastorkyňu. „Své pověsti dostál – ve špatném slova smyslu,“ začíná svou recenzi Věra Drápelová.
„Hraje se na prázdné scéně s pár rekvizitami včetně basketbalového koše a vzadu s ošklivým igelitovým závěsem. Jako divadelní prostor je to nicneříkající, třeba v porovnání s (v některých ohledech jistě též diskutabilní) inscenací, kterou pro Londýn vytvořil Claus Guth a kterou před časem odvysílal kanál ČT art,“ přemýšlí.
„Především ale postavy připomínají jakési podivné blázny, kteří buď spadli z Měsíce, nebo utekli z léčebny. V prvé řadě Laca, u Janáčka „drsňák“, ale s charakterem. V inscenaci je to jakýsi pošuk, jenž na začátku v modré pracovní kombinéze přitáhne bednu, z níž vyndává tranzistorová rádia a rozmisťuje je po jevišti. Co to má znamenat? Místo mlýna vlastní rodina Buryjových logistické centrum? Odpověď nepřichází,“ pokračuje naše recenzentka.
Národní divadlo – Giacomo Puccini: Manon Lescaut (20 %)
Opera Národního divadla zařadila na repertoár Manon Lescaut od Giacoma Pucciniho. „Ale ani touto inscenací si nezlepšila reputaci. Je neuvěřitelné, jak její vedení pokračuje v uvádění podřadných produkcí,“ navazuje hodnocením dalšího takového kusu Věra Drápelová.
Příběh o svůdné i naivní Manon, který v 18. století stvořil Abbé Prévost a u nás je známý také v přebásnění Vítězslava Nezvala, je u Pucciniho plný spontánní vášně, ale nechybí mu ani poezie a především italská zpěvnost. Režisérka Sláva Daubnerová chtěla dle svých slov zdůraznit syrovost příběhu a vyprávět ho z dnešního feministického pohledu. Ústředním motivem se měla stát poušť, v níž nakonec hrdinka najde smrt.
„Jenže kde je ta poušť? Když se ve Státní opeře rozhrne opona, divák nevidí hostinec ve francouzském Amiensu, kde děj u Pucciniho začíná, ale vlastně ani žádnou poušť, nýbrž jakýsi motel, kam Manon se svým bratrem přijedou autem. Některé kostýmy napovídají, že jsme v Americe. Ale proč se Manon a des Grieux sejdou u amerického motelu, když se za oceánem mají ocitnout až v závěru opery? To kvůli té poušti, která ve Francii není?“ diví se v recenzi naše autorka.
Národní divadlo – Médea (20 %)
A stejného hodnocení se bohužel dostalo i další operní inscenaci, kterou loni uvedla naše první scéna. „Německý režisér Roland Schwab stvořil jednu z mnoha klišovitě aktualizovaných inscenací, v nichž – lhostejno v jaké době se příběh odehrává – mají všichni dnešní obleky, v nichž ovšem většinou dělají typická operní gesta. Úzké jeviště Stavovského divadla jakoby bylo ještě víc stísněno kulisou paláce postavenou na kůlech, pod nimiž je prostor s plastovými pytli a prosakující vodou, v němž se na začátku skrývá Médea,“ popisuje Věra Drápelová.
„Pomstychtivá hrdinka číhající v podzemí by se ještě dala přijmout, ale protiklad obou světů, světlého a zdánlivě šťastného nahoře a Médeina temného dole není divadelně účinný, přechody mezi nimi působí nahodile a žádný efekt se nedostavuje,“ krčí rameny.
„A hlavně – opravdu si režisér myslí, že symbolem děsu, obklopujícího Médeu, se pro diváka stanou černé plastové pytle s odpadky, které Médea vláčí, do nichž se zabaluje, a které zaplavují jeviště? Spíš se nabízejí žertovné poznámky, třeba že odpadky vynášíme všichni, tak o co jde, nebo jestli Médea náhodou nemá být zakuklená ekologická aktivistka,“ zazní dále v recenzi.
