Dejvické divadlo: Elegance molekuly (90 %)
Letošní divadelní žebříček má jasného vítěze, jedinou inscenací, která dostala devadesát procent byla dubnová novinka Dejvického divadla Elegance molekuly, která se zabývá zdánlivě neuvěřitelným příběhem profesora Antonína Holého. „Petr Zelenka se do Dejvického divadla vrátil s klasickou činohrou, která dokazuje, že když existuje dobře napsaný text, který herci dobře odehrají, není moc co vymýšlet. (...) nynější dejvickou novinku zdobí slovo, které autor vetkl už do názvu, tedy naprostá elegance,“ psali jsme v recenzi Elegance Zelenkovy chemie. V Dejvickém divadle se zase trefili.
„V Eleganci molekuly vedle paradoxů Holého života, kdy se na stárnoucího mrzouta náhle sypou peníze, rozehrává témata větší a obecnější. Linie vzestupu americké firmy Gilead, která na Holého odložené molekuly vsadila, vibruje palčivou otázkou, co je ještě bohulibá služba lidstvu a co už jen čistý byznys,“ zaznělo ještě. „Strhující drama se stylově odehrává na plátně měnícího se světa přelomu 80. a 90. let, kdy v New Yorku prodávají kusy Berlínské zdi a u nás se vedou spory o název státu. Komplikovaná osobnost Holého, jehož střízlivě ztvárnil Martin Myšička, ustupuje do pozadí.“
Divadlo pod Palmovku: Něco za něco (85 %)
Druhou velkou událostí uplynulého divadelního roku bylo pozvání polského režiséra Jana Klaty do pražského Divadla pod Palmovkou. Výrazný zahraniční tvůrce zde po svém zinscenoval klasiku Něco za něco. „Temná scéna, hutná a silně nabasovaná hudba. Od úvodních minut je jasné, že nastudování Shakespearovy poslední komedie hostujícím renomovaným polským režisérem a skandalistou Janem Klatou bude silný zážitek. Nepříjemný i pobuřující. Leckde lacině lascivní, stále však aktuální a trefný,“ napsal náš recenzent Tomáš Šťástka.
„Vycizelovaný Hilského překlad v Klatově ukřičené režii zvláštně cinká. Režisér totiž na diváka tlačí nekompromisně, ať už promlouvá přes výrazné poprockové melodie (vyniká třeba gregoriánská verze Losing My Religion), či bezeslovné, ale proto velice výmluvné scény, jež natahuje do neúměrných délek. Bezcitný sex Angela s přestrojenou Marianou či až fyzicky nepříjemné finále,“ uvedl dále v recenzi Sex a kříže. Na Palmovce se ukřičené polské režie opravdu nebáli.
Cirk La Putyka: ADHD (80 %)
Novinek, které se vysloužily osmdesát procent, bylo letos víc, jmenujme proto ty nejzásadnější. Jednou z nich je určitě aktuální hit Cirku La Putyka, kde se Rosťa Novák vypořádal s problematikou ADHD. „Novák dlouhou dobu bojuje za to, aby novocirkusová představení nebyla vnímána jen jako myšlenek pusté reje akrobatů a přehlídka techniky. V ADHD se mu to, stejně jako předtím v Black Black Woods, podařilo. Obě jinak velice rozdílná představení mají jedno společné – vycházejí z hloubi duše, jsou upřímná a tudíž plně autentická,“ psali jsme o představení.
„ADHD patří k tomu nejlepšímu, co dosud Cirk La Putyka vytvořil: nabízí zajímavé téma s přesahem a přitom se nezdráhá využít nejklasičtější akrobacie. Dohromady se Novákovi a jeho týmu povedlo atraktivní představení, které má pro zajímavé téma a poctivé zpracování potenciál prorazit i mezinárodně,“ zaznělo dále v recenzi, kterou shrnuje titulek Putyka učinila z hyperaktivity lákadlo. ADHD má mezinárodní potenciál.
Národní divadlo: Vítejte v Thébách (80 %)
Národní divadlo na poli činohry letos uvedlo kusy, které se objevují na obou koncích tohoto žebříčku. Hned dvě premiéry to však naštěstí dotáhly na osmdesátku. Jednou je listopadová premiéra Netrpělivost srdce, tou druhou pak červnové Vítejte v Thébách, o kterém se zde zmíníme více. Tým okolo Daniela Špinara se totiž v textu ostrovní autorky Moiry Buffiniové trefil.
„Buffiniová opovrhuje realistickou vatou vztahových her, kterými nás nyní světová dramatika krmí a netají se snahou psát velké divadlo. Její Vítejte v Thébách takové skutečně je. Nabízí aktuální téma střetu jakékoli rozvrácené země třetího světa s penězi a možnostmi toho prvního. Nevynechává přitom rovinu osobních vztahů, jež v podobných momentech hrají svou roli. Navíc mluví zajímavým a bohatým jazykem. Další rozměr hře dodávají narážky na antickou mytologii, postavy nesou jména tradičních hrdinů a v náznacích vychází najevo, že často mají i stejný osud,“ psal v textu Když si David Matásek přiveze do poválečných ruin růžové kufry Tomáš Šťástka.
Divadlo Continuo: Poledne (80 %)
Mezi nejlepšími pěti inscenacemi zmiňme vedle ještě jednu událost vymykající se žánrovému zařazení. Jihočeské Divadlo Continuo se v tomto prostoru pohybuje odjakživa, jeho březnová novinka Poledne třeba osciluje mezi pohybovým divadlem, činohrou a loutkami. „Uskupení okolo režiséra Pavla Štourače si pro svoji novinku Poledne vybralo nepříliš známý příběh osmi statečných Rusů, kteří v srpnu 1968 vyrazili na Rudé náměstí osaměle protestovat proti okupaci Československa a dokázali pro svůj názor riskovat (a v podstatě i obětovat) svůj život,“ píšeme v recenzi Tanec se sklenkami. O tíži sovětské totality lze vyprávět lehce.
„To, že se jejich pohnutky přímo dotýkaly našeho národního stigmatu, nás téměř zavazuje o jejich osudu něco vědět. Už jen z tohoto důvodu je snaha Continua chvályhodná. Poledne však není zajímavé pouze pro své východisko. Štouračovi se totiž podařilo vytvořit zřejmě vůbec nejčitelnější a a nejsrozumitelnější představení Continua za poslední dobu, které má tím pádem potenciál oslovit široké spektrum diváků,“ zazní ještě k představení, které soubor uvádí v jihočeských Malovicích i pražské La Fabrice.
Další „osmdesátiprocentní“ inscenace zmiňme alespoň výčtem: Kytice pražského spolku Kašpar, imerzivní Dům v jabloních uskupení Pomezí, Idiot v Městských divadlech pražských a Poslední sezení u doktora Freuda, jenž uvedlo Divadlo v Řeznické.
Divadlo X10: Dům uměleckého poltergeista (40 %)
Zbylých pět míst naopak připomene letošní nové kusy, kterým bude lepší se vyhnout. Patří mezi ně bohužel i hravý projekt pražského spolku Divadlo X10, které provádí diváky vyprázdněnými prostory Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě.
„Dianiška spolu s kmenovou režisérkou Xdesítky Ewou Zembok stvořili představení, kde diváci prožívají fiktivní scénky z naší minulosti. Potkáme třeba Jana Wericha či Františka Filipovského, jak tokají se zpěvačkou Ljubou Hermanovou. Zažijeme dramatickou chvíli z doby Pražského povstání i dvě setkání s Václavem Havlem. Tvůrci nás tak provedou nejen úžasnou (i když nyní v žalostném stavu) funkcionalistickou budovou, ale i stoletím naší republiky,“ popisuje recenze Genius loci nestačí. Prohlídka strašidelného domu se nepovedla.
„Diváci na hru o jedné nevydařené prohlídce přistupují s potřebnou hravostí, ale při opakovaném postávání v mezipodlažích a čekání na další scénku jejich nadšení postupně opadá. Hercům se přitom nedá upřít snaha a zapálení, zvláště Jakub Gottwald hraje svého zmateného průvodce skvěle. Ale to je tak nějak vše,“ hodnotí však náš recenzent. „Divadlo X10 si zřejmě ukouslo příliš velké sousto – představa, že samotná procházka domem a dotyk jeho genia loci inscenaci takzvaně udělá, byla mylná,“ zazní ještě.
Divadlo Kalich: Veletoč (40 %)
Dlouhé hodiny mluví Iva Janžurová o sexu po padesátce. Tak zní výmluvný název recenze na kus, který letos uvedlo pražské Divadlo Kalich. Byla jím autorská hra Ivy Janžurové, která si zde zároveň i zahrála jednu z hlavních rolí. „Vzhledem ke kvalitnímu obsazení a osobnosti režiséra Šimona Cabana by nicméně divák přece jen čekal víc, než je mu nabídnuto. Dojde sice i na melancholické momenty, které naznačí, že Janžurová tělesná úskalí pozdějšího milování skutečně jen využívá ke sdělení něčeho hlubšího, nechybí ani skutečně komické srážky jednotlivých postav, které ukazují, že Caban měl k režii dobrý podklad, inscenaci však – zdá se – schází dramaturg,“ nebere si naše hodnocení servítky.
„Předně by proškrtal opakující se pasáže, snad trochu vybrousil nevýrazné finále a hlavně zkrátil neúnosnou délku představení. Bavit se tři hodiny i s přestávkou nad tím, jak jednotlivé postavy úpí ve svých nenaplněných touhách, je zkrátka moc,“ píšeme ještě po premiéře. K dobru dnešní podoby kusu snad je to, že autoři chtěli novinku do prvních repríz dál upravit.
Národní divadlo: Výlety páně Broučkovy (40 %)
Pravidelnými účastníky spodních pater našeho každoročního divadelního žebříčku bývají opery. Letos se příliš nevydařilo nastudování Janáčkova díla Výlety páně Broučkovy. „Není úplně snadné podat dnešnímu publiku tuto satirickou operu komponovanou podle literární předlohy Svatopluka Čecha a patrně v sobě zrcadlící i něco ze sporů a animozit dobové intelektuální ‚kavárny‘,“ píše v recenzi Měsíčňanky chodí nahé. Národní divadlo zahodilo i takovou šanci naše kritička Věra Drápelová.
„Divák by čekal žertovné situace. Jenže pan Brouček nereaguje vůbec na nikoho. V této inscenaci ostatně nikdo nereaguje vůbec na nikoho. Všichni se míjejí, ale záměrnou koncepci to nepřipomíná, na to zcela chybí napětí. Z dění na jevišti zůstává jen pocit chaosu a neustálé improvizace. Člověk si připadá, že celou dobu nehledí na divadelní kus, ale do nějakého lapidária, v němž pořád někdo zmateně chodí,“ píše dále Drápelová a upozorňuje, že vedle režijních nedostatků přitěžují opeře i ty pěvecké.
Národní divadlo: Zbyhoň! (40 %)
Ač se letošní činoherní premiéry naší první scény setkaly převážně s pochvalou, jedna se dostala až na nelichotivé předposlední místo. Je jí neuchopitelný autorský kus Zbyhoň!, který se od května uvádí na Nové scéně. „Režisér Jan Frič spolu s dramaturgem Milanem Šotkem připravili autorskou hru Zbyhoň!, která využívá reálií z Rukopisů královédvorského a zelenohorského, aby poukázala na směšnost dnešní vlny národního uvědomění a faleš prázdného vlastenčení,“ uvádí inscenaci Tomáš Šťástka.
„Představení zcela ztrácí tvar. V jednu chvíli to jsou neurčité narážky na úlohu dnešní činohry, za pár minut je vystřídá moment, kde se autoři rozhodli zcela konkrétně vypořádat s pomýleným článkem Romana Jocha k dílu Miloše Formana. Pak přijde na scénu pes, následně Beneš postupuje Sudety a nakonec si zazpíváme hymnu. Jaký to má všechno dohromady smysl, vědí (patrně) jen Frič se Šotkem,“ zamýšlí se v recenzi Od Palackého mozku k Formanovi. Smysl chápou jen tvůrci. „Oba tvůrci mají přitom za sebou skvělé inscenace, chrliči nápadů však obvykle potřebují někoho umírněného, kdo je drží v patřičných mezích. Zde se asi jejich humor vzájemně požral, vynuloval a výsledkem je změť, která dál drží linii rozpačité produkce Nové scény,“ zazní ještě.
Národní divadlo: Nabucco (30 %)
„Ztracena v začínajících prázdninách, navíc v náhradním prostoru Hudebního divadla Karlín, začala se hrát nová inscenace Verdiho opery Nabucco z produkce Národního divadla. Nu, aspoň není tak na očích,“ začíná Věra Drápelová výmluvně recenzi opery, které se letos dostalo nejnižšího hodnocení. „Karlínské divadlo, v němž některé inscenace uvádí soubor Státní opery po dobu rekonstrukce své budovy, má sice docela pěkný interiér, do nějž operní divák až tak často nezavítá, ale strávit celé představení jeho pozorováním omrzí. Ale je to pořád zajímavější než dění na jevišti, za něž nese odpovědnost proslulý argentinský tenorista José Cura. Ten se v Praze při jiných příležitostech uvedl nejen jako zpěvák, ale i jako dirigent a skladatel. Jenže i když si o jeho způsobu zpěvu lze myslet cokoli, pořád pro něj má největší talent. Nejmenší pak očividně pro režii,“ nešetří naše recenzentka tento kus.
„Verdi, jenž na ně obecně klade značné nároky, se v době, kdy psal Nabucca, teprve učil zacházet s hlasy, poháněla ho spíš mladistvá energie, a tím leccos ještě víc zkomplikoval. Jak je těžké tuto operu obsadit, se ukázalo právě i v kinopřenosu z Metropolitní opery. A právě proto by si moudrý intendant Národního divadla býval řekl, že my tady s vlastním souborem na Nabucca nemáme dvojnásob,“ zazní ještě v recenzi Hvězdný tenor režíroval pro Národní. Secvičil jen směšné pózy.
