RECENZE: Dido a Aeneas mezi Aztéky. Když barokní opera připomíná sendvič

Hluboko do dějin opery sáhlo Národní divadlo a vytáhlo dílo barokního skladatele Henryho Purcella Dido a Aeneas, považované za vůbec první anglickou operu. Režisérka Alice Nellis zvolila oproti Prodané nevěstě přístup téměř pietní. Vlastně až dietní.

Dido a Aeneas je docela zvláštní kus. Libreto vychází ze čtvrté knihy Vergiliovy Aeneidy, původní Purcellova partitura se nedochovala, k dispozici jsou až opisy z 18. století, některé hudební části chybí. Opera byla poprvé provedena patrně roku 1689 v jedné londýnské dívčí škole, třebaže ani na tomto faktu se odborníci neshodují.

Každopádně opera trvá jen přibližně hodinu a působí vlastně jednoduše, přímočaře, ovšem současně velmi citově. Postupně byla pozapomenuta, ožila až koncem 19. století a ve 20. století se začala vracet na divadelní scény profesionální, ale často i školní.

Henry Purcell: Dido a Aeneas

60 %

Národní divadlo, premiéra ve Stavovském divadle 15. ledna 2026

Děj vypráví o kartaginské královně Didoně, která je zamilovaná do hrdiny Aenea. Jejich vztah však překazí čarodějnice, jež vyšlou falešného Merkura, aby Aeneasovi přikázal vydat se na cestu a založit v Itálii novou Tróju. Zoufalá Dido pak spáchá sebevraždu.

Inscenace ve Stavovském divadle trvá něco málo přes hodinu a protože není doplněná žádným jiným titulem, jde se domů někdy mezi osmou a půl devátou. To je u divadelního představení, a u opery zvlášť, dost nezvyk… Ale budiž.

U každého díla, které zůstalo torzem, bude jeho provedení víceméně autorským projektem inscenátorů. Musí nejen něco vymyslet, ale vlastně i domyslet. Pokud jde o vizuální dojem, Alice Nellis se po přeplácané Prodané nevěstě držela zpátky. Volně čerpá z barokního světa, ale nejde o rekonstrukci barokního divadla včetně gestiky. Aspoň to tak působí.

Poetika a ošidný nápad

Scéna je stylizovaná do jakéhosi skaliska, z něhož shlíží vytesaná mužská tvář – snad přímo Aeneasova? – a z jehož pukliny takříkajíc vyvěrají osudové zlomy v ději. Kostýmy jsou laděné do bílé a černé barvy, a přispívají k celkovému vyznění, jemuž se nedá upřít vkus a poetika. Jenže zrovna u takovéto opery by člověk čekal, že režisér svou fantazii rozvine naplno. Přes některé kousky, jako je levitující akrobatka, ovšem inscenace „chutná“ dietně.

Možná to byl záměr související s nápadem, jenž se ale ukázal být velmi ošidný: Inscenátoři totiž do opery vsunuli část z jiného Purcellova jevištního díla The Indian Queen (Královna Indiánů), odehrávajícího se mezi Aztéky. Režisérka to v médiích vysvětlila snahou o kontrast, který prý dodá právě přidaná část, pojatá jako slavnost uspořádaná pro Didonu a Aenea.

Jenže i kontrast by měl být ústrojný a to v tomto případě není. Do melancholické bílo-černé inscenace najednou vtrhne Indián v křiklavém kostýmu a balet v pestrých trikotech s relaxačními míči. Ale především je hned slyšet, že hudba, ač od stejného autora, je odjinud, že má jinou náladu, jiný výraz, že prostě vznikl jakýsi sendvič, jenž zůstal neochucený.

Tajuplná královna

Hudebně operu nastudoval německý dirigent Michael Hofstetter se smíšeným orchestrem, složeným ze členů barokního souboru Collegium 1704 a tělesa Národního divadla. Je to postup, který byl použit už v inscenaci Rameauovy Platée ve Státní opeře, ale i když se hudebníci technicky sehrají, tak z hlediska zvukové autenticity to pořád bude otázka slaďování.

Vlastně zbytečného, protože se opět nabízí otázka, zda není lepší barokní opery rovnou svěřovat kompletnímu specializovanému ansámblu. Koneckonců jako sbor, jenž má v opeře důležitou roli, byl samostatně angažován ansámbl Collegium Vocale 1704, který stvrdil svou zvukovou vyrovnanost.

V roli Didony působila Markéta Cukrová důstojně, vznešeně a téměř odevzdaně osudu od počátku, kdy je celá v černém. A i když ji její dámy převlékají do bílého, zůstává v jakési fatalisticky odtažité náladě, což je vlastně v souladu s Purcellovým hudebním portrétem této záhadné postavy. Dodává jí to na přitažlivé tajuplnosti.

Pěvecky se Markéta Cukrová může opřít o svou zkušenost s barokní hudbou, part deklamuje přesvědčivě, na můj vkus sice není její mezzosoprán příliš barevný a nějak zvlášť charismatický, nicméně je schopna profesionálně držet napětí při tvarování frází až do konce proslulé závěrečné árie „When I am laid in earth“. Ta si dávno začala žít vlastním životem nezávisle na opeře.

Chrabrý Aenaes nemá v už tak krátké opeře příliš velkou plochu, nicméně jsou pěvci, kteří zaujmou i několika takty. Barytonista Lukáš Bařák sice předvedl zajímavý hlas, ale jeho pěvecký výraz působil dost fádně, jen tón za tónem, ne jako živoucí fráze. Sopranistka Jekatěrina Krovatěvová má pro královninu důvěrnici Belindu pěkný, jasný sopránek, ale stále na něj dost tlačí.

Jako trio čarodějnic se dobře uvedly Lenka Pavlovičová, Marie Šimůnková a především slovinský tenorista Aco Bišćević. Ten se objevil i ve vsuvce z Královny Indiánů, kde se obzvlášť pustil do hlasové komiky - až se dostal na hranici vkusnosti. To jen přispělo k nesourodosti obou kusů.

RECENZE: Opera v Brně je na špičce, v Manon Lescaut proudí vášně bez překážek

Produkce má své, byť střídmé kouzlo a hudební kvality, ale působí tak trochu jako školní představení. Ať už jím v době svého vzniku byla či nikoli, na jevišti velkého kamenného divadla, navíc prvního v zemi, by se opera Dido a Aeneas takové nálepky měla zbavit.