S Davidem Prachařem se scházíme v kavárně pražského klubu NoD. Právě ve zdejším divadelním sále připravuje známý herec spolu s režisérem Janem Nebeským a tanečním souborem 420PEOPLE inscenaci Peklo. Hra, která kombinuje herectví a tanec s živou hudbou, bude mít premiéru 30. září.
NoD je experimentální prostor, kde často vystupují začínající umělci. Jak se stalo, že jste se tu objevil?
My už s NoDem spolupracujeme asi osm nebo devět let. V roce 1994 jsme tady dole otevírali Roxy. Když ještě fungovalo jako divadelní scéna, nazkoušeli jsme tu Hamleta. Považujeme to tedy za nějaký ideální prostor, který se nám líbí.
Režiséra Jana Nebeského jste ke spolupráci přemluvil vy?
Ne, my se takhle přemlouváme navzájem. Udržujeme nějakou společnou kontinuitu.
O čem hra bude?
Dantův text nás okouzluje už léta, a přitom se téměř nikde neprezentuje. Vladimír Mikeš to skvěle přeložil, teď už dokonce celou Božskou komedii, vyšlo to před dvěma lety. Takže je to pocta jak překladateli, tak Dantovi a vlastně skutečnosti, že se tím v dnešní době někdo zabývá. Snažíme se vymezit hranice pekla, není to jen místo pod zemí, ale i v duši. Dante psal Božskou komedii celý život, asi 40 let, když ji dopsal, zemřel. Bylo to jeho životní dílo srovnatelné s Faustem či Odysseou. Jedna z největších literárních prací vůbec.
Vizuál ke hře Peklo s Davidem Prachařem
Nakolik tam diváci najdou přímo Danta?
Chceme ho tam citovat, budeme číst přímo části básně.
V materiálech ke hře se píše, že je to „tragikomické podobenství o souboji se smutkem, nudou, leností, které se vkrádají do lidského života po uplynutí jeho první poloviny“ – jde tedy o krizi středního věku?
Ano. V křesťanské literatuře se hovoří o acedii jako o jednom ze sedmi hříchů pekla. Acedia, neboli polední démon, je popisována ve spojitosti s mnichy a nudou. I oni byli tímto démonem napadáni. Poledne – polovina života. I Dante si prošel tím, co pociťují lidé kolem čtyřiceti padesáti let. Polovina života je za vámi, vitalita ustupuje, člověk je na prahu zralého věku. Není lehké se s tím vyrovnat. Dneska se tomu říká deprese a tenhle problém společnosti se léčí chemicky.
Cítíte v tom i něco osobního?
To určitě. Taky to zažívám. Když děláte něco dlouho, stanou se ze živých věcí návyky a z návyků se časem vyvine trochu trauma. Všechno se vám vrací a něco to připomíná. To opakování je pak takový pekelný stav duše, kdy si člověk říká – a v tom představení to také zazní: „Proboha, proč to dělám?“
420PEOPLE je taneční soubor, budete i vy tančit?
Nebudu. Souvisí to i s textem, Dante je tu v takovém polorozpadlém stavu, už rezignoval na to, jak má vypadat, má panděro, trenky... Už to není vitalita, ale únava a skepse.
Vy tedy budete hrát Danta?
Vlastně ano, ale je to taková smyšlená variace. Zapisuji si svoje osobní věci spojené s tím textem a může to tak vypadat.
V představení bude znít živá hudba.
Muzikant, který s námi bude hrát, má něco namixovaného. Bude to kompilace reprodukované i přímo na místě vytvářené hudby.
Co jinak na letošní sezonu chystáte v Národním divadle?
Budu hrát v Othellovi Jaga, režíruje to Dan Špinar. Othella hraje Karel Dobrý, Desdemonu Magda Borová. Začneme zkoušet v půlce října a v prosinci bude premiéra. A pak v červnu se koná Kvadrienále v různých prostorech Národního divadla. Jmenuje se to Sweet sweet Nebeský, celé to je věnováno Janovi Nebeskému. Na to se těším, bude to takové pěkné završení naší dosavadní dvaatřicetileté spolupráce.
Patříte mezi známé dabéry, jak se aktuálně vyvíjí situace okolo českého dabingu?
Několik herců se ujalo toho, že by se měl v dabingu nastolit nějaký společný řád, který by herce oceňoval trochu lépe, než tomu bylo dosud. Je to souboj distributorů, které dabing vůbec nezajímá, jde jim jen o to zboží.
Zboží jsou zde ty filmy, které se musí nadabovat. Oni to koupí v balíku a pak se to rozprostře do studií. Studia mají nějaký rozpočet, a teď se jim do toho rozpočtu vplížilo, že budou muset dát víc hercům.
Nejde o žádnou stávku, po těch dvaceti letech se usiluje o to, aby se nastavila nějaká hladina závazná pro všechna studia. Herec bude zastupován agenturou a přímo ve smlouvě bude mít cenu za repliku. Měly by vzniknout tabulky, které by výkon ohodnotily. Účelem naší akce bylo nastavit tu podlahu, pod kterou se s odměnou už nepůjde. Všude ve světě, i v Hollywoodu, jsou profesní odbory, které herce chrání. U nás když se řekne odbory, tak si každý vzpomene na socialismus.
Myslíte, že dabing má vůbec nějakou budoucnost?
Já vlastně skrytě doufám, že to jednou přejde maximálně do titulků. Dabing je podle mne taková berlička, která z mnoha důvodů film degraduje. Generace, která bude umět anglicky, už bude vyhledávat jen originály. U nás se rozhodně dabuje víc, než by se mělo. Raději by se měly pouštět filmy v originále, ale televize se tomu pořád brání.
