Po půldruhé hodiny hraní je přestávka, která by mohla být i koncem – dobrým koncem – a někteří diváci dokonce odcházejí.
Ti poučenější nebo trpělivější s napětím čekají, co nám dramatik ještě řekne – a řekne toho tolik, že se ani druhou polovinu nenudíme.
Cool příběh, stavějící na anatomii hrůzy a něhy, kdy slovo "perverze" ztrácí svůj smysl, je konstruován ze silných ingrediencí.
V poklidném blahobytu a kultivovaném dostatku vyrostlý divák dostane svou porci fascinace zlem.
Režisér Ondřej Sokol bere svého autora vážně a vykládá ho s pietou. Dává hercům velkou příležitost a ti ji využívají beze zbytku.
Ondřej Vetchý, Michal Pavlata, Marek Taclík a Jaromír Dulava vytvářejí kvarteto, na které stojí za to se podívat. Jsou civilní, velmi vědí, o čem hrají a hrají s nasazením.
Věřím jim a dívám se na ně s potěšením a jsem jim za to vděčna i tam, kde hra volá po zrychlení tempa a po škrtech. Ondřej Sokol tu trochu doplácí na to, že je i autorem překladu a možná tak poněkud ztrácí potřebný odstup – kdo rád škrtá vlastní věty? Překlad je ostatně největší slabinou jinak velmi zajímavé inscenace – hemží se školskými anglicismy a je stylově dojímavě nejednotný.
Drsné výrazy trčí z vět přesně na místech, kam je situoval britský dramatik – ale módní slovo "fuck" má mezi anglickými intelektuály jinou funkci a konotaci než české "kurva" a "do prdele". Divák, odchovaný současným dabingem, to však patrně sotva zaznamená.
